Za pár tejdnů přitáhli pro změnu zedníci. Začali náš kopec obezdívat,
zacementovávat a zaasfaltovávat. Z našeho báječnýho kopce udělali schodiště.
Asfaltový cestičky přetínaly skoro všechny sjezdovky. Na plošinu položili
betonový desky. A jeden proužek trávníku nechali jako dráhu na sáňkování.
V létě už byl kopec úplně k ničemu. A v zimě byla sjezdovka životu
nebezpečná. Ale ze všeho nejhorší bylo dostat se nahoru. Muselo se lízt přes
kamenný plošiny a po schodech, který byly pořád pokrytý ledem. A tak jsme to
odnášeli rozbitejma kolenama, boulema na hlavě, a když to dopadlo špatně, taky
otřesem mozku.
V Gropiusstadtu to bylo zkrátka čím dál lepší. Když jsme se sem přistěhovali,
nebylo to velkolepý modelový sídliště ještě hotový. Mimo věžákovou část bylo všechno ostatní ještě nedodělaný. Při malejch vejletech do okolí, který jsme už i
my menší děti začaly podnikat, jsme za sídlištěm objevily naprostej ráj na hraní.
Nejhezčí to bylo u zdi, která nebyla daleko od Gropiusstadtu. Byl tam takovej
pruh zeleně, říkali jsme tomu lesík, nebo taky Země nikoho. Byl sotva dvacet metrů širokej a aspoň kilometr a půl dlouhej. Stromy, keře, tráva vysoká jako my, starý prkna, jámy plný vody.
Šplhali jsme tam, hráli na schovávanou, připadali jsme si jako průzkumníci,
který každej den objevujou v pralese něco novýho. Dokonce jsme si tam mohli
udělat i táborák, opíct si brambory a dávat kouřový znamení.
Jenže pak si někdo všim, že si tam chodíme hrát. A zase narukovali dělníci,
aby udělali pořádek. Rozestavěli cedule se zákazama. Už se tam vůbec nic
nesmělo, všechno bylo zakázaný: jezdit na kole, lízt na stromy, nechat volně
běhat psy. Policisti, který pořád kolem zdi courali, dohlíželi na dodržování zákazů. Údajně byla naše Země nikoho územím chráněnýho ptactva. O něco pozdějc zní udělali skládku odpadků.
Pak tam bylo ještě starý smetiště, zasypaný hlínou a pískem. To taky nejdřív
obehnali ostnatým drátem a pak vysokým plotem, dokud tam nezačali stavět
vyhlídkovou restauraci.
Hezký to bylo taky za sídlištěm na polích, který nikdo neobdělával. Rostlo tam
ještě obilí, chrpy a vlčí mák, tráva a kopřivy tak vysoký, že nám z nich ani hlava
nekoukala. Pole vykoupil stát, aby se tam udělal park a sportoviště. Kus po kuse
to začali oplocovat. Jedno starý pole si přivlastnila jízdárna, na druhým udělali
tenisový kurty. A pak už jsme skutečně
neměli kam z Gropiusstadtu utýct.
Do jízdárny jsme se sestrou už taky skoro nechodily. Dřív se mohlo na koni
jet, kam člověk chtěl. Pak na všech silnicích a cestách ježdění zakázali.
Vybudovali totiž speciální jezdeckou stezku. Vysypali ji krásně pískem a vůbec ji udělali tak, jak má správná cesta pro koně vypadat. Určitě to stálo spoustu peněz.
