Isabella Volturi

1. kapitola

1664 - Anglie, Londýn

Nedávno jsem se dozvěděla že ve Volteře v Itálii žijí upíří vládci. Prý už velice dlouho, ale já byla už od své proměny (rok po opuštění bratrů) v lese, abych neublížila lidem. Vím je to zvláštní být 2,5 tisíce let v lese, ale já se učila odolávat lidské krvi, ovládat své dary. Také jsem někdy v noci zavítala do měst a učila se zvyky té doby. Bylo hodně zvláští chodit do měst, když o pár kilometrů na sever bylo vše jinačí. Ano bylo velice zábavné pozorovat lidi, měnění lidské společnosti i lidské myšlení. Teď jsem asi po 100 letech v Londýně, musím říct je to tu odposledně mnohem útulnější. Možná tu nějakou dobu zůstanu.

"Halo pane, mohu se zeptat kde tu najdu nějaké místo k přespání? " zeptám se právě procházejícího postaršího pána, kerý vypadá velice přátelsky. "Ano madam na druhé straně města pod radnicí je pár pokojú volných, ale nemohu vás tam dovést, musím jít. Ať Bůh stojí při vás" odpověděl slušně. " U Vás také" odpoěděla jsem a šla na druhou stranu města, alespoň se poohlídnu po městě a něco koupím. Když jsem byla u starých kanálů zaslechla jsem divné zvuky, žádné srdce. Musí tam být upír, možná je jich víc.

Opatrně a neslyšně jsem vešla do kanálu, to co jsem viděla bylo strašné.Tak rok starý upír se snažil zabít.

"Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se toho vystrašeného upíra. Podezíravě se na mne koukl a odpověděl. "Jsem Carlisle, zabijete mne?" to mne velice zaskočilo, rozhodla jsem se mu pomoct. "Jmenuji se Isabella a ne, nezabiji tě, ale mohu ti pomoct jestli chceš" odpověděla jsem mu. Chvíli váhal a měřil si mě ale nakocen kývl. Vyšel se mnou z kanálu a já ho chytla z aruce a odvedla do lesa. "Carlisle pochopila jsem že ses upírem nechtěl stát, jako většina znás, ale mohu tě ubezpečit že nemusíš zabíjet lidi abys přežil stačí pít zvířecí krev. Není stejně dobrá jako lidstká, ale postačí. Po roce už nebudeš mít rudé oči, ale zlaté jako já a asi po čtyřech rokách budeš moct jít mezi lidi. Hrát si na ně, třeba potkáš lásku svého života nevím co ještě říct asi vše. Nějaké otázky ? " zakončila jsem svůj monolog. Koukal na mne a pak se začal ptát.

"Ty se živíš zvířecí krví?" kývla jsem. Asi hodinu jsem mu odpovídala na otázky a vysvětlovala pravidla upířího světa. Pak jsme odešly na lov, byl velice učenlivý. Později po mém příběhu, který jsem mu vyprávěla jsme postavili v lese chaloupku kde jsme žili čtyři roky. Strala jsem se o něho a stali přáteli. Opustila jsem ho aby mohl jít mezi lidi na jeho vysněnou školu medicíny (odolával zvířecí krvi byl to jeho dar) a najít si družku, aby byl volný. A já šla dál se slovy že se ještě uvidíme že je věčnost dlouhá.