Erdamon

Všechno to začalo úplně normálním ránem. Bylo úterý a mně zvonil budík, který ohlašoval, že musím opustit svou milovanou postel. S tím se mi nechtělo moc smířit, a tak jsem ten zvonící krám ospalým máchnutím vypnula. A co se nestalo-zaspala jsem. Když jsem na mobilu viděla, že je za pět minut půl osmé, rychle a vytřeštěně jsem si běžela vyčistit zuby, rychle jsem se oblékla a hurá na autobus. Autobus, který by mě do školy dovezl včas, mi samozřejmě ujel. A tak jsem rozcuchaná, ospalá a s houskou v ruce musela čekat na další. Otráveně jsem se chtěla opřít o zeď, která byla za mnou. A v tom se to stalo.

 Jakmile jsem se dotkla zdi, zmizela, a já jsem začala padat. Houska mi vyletěla z ruky a já jsem sebou plácla přímo doprostřed nějakého rybníka. Moje školní taška skončila někde na dně. Když jsem se dostala na břeh, jen jsem vykašlávala vodu. Jakmile jsem se mohla zase nadechnout, začala jsem se zmateně rozhlížet kolem.

První, co mě zaujalo, a donutilo mě myslet si, že jsem se úplně zbláznila, byli jednorožci pasoucí se pár metrů ode mě. Bylo tu krásné teplo a obloha byla úplně modrá. Zvedla jsem se na nohy a vyšla jsem směrem k jednorožcům. Jakmile mě zaregistrovali, prohlédli si mě, a pak se jeden po druhém začali uklánět. Zmateně jsem na ně hleděla. Pokývala jsem hlavou ze strany na stranu, abych si pročistila hlavu a šla jsem dál. Cítila jsem se neuvěřitelně dobře, plná síly. Šla jsem stále po cestě, která se vinula krajinou. Když jsem ale procházela lesem, najednou zpoza stromů vyskákali nějací muži.

Vypadali celkem normálně a byli velmi dobře oblečení. To mě překvapilo. Vypadali, jako by vykradli nějaký luxusní obchod.

„Stůj!“ zakřičel jeden z nich. Okamžitě jsem se zastavila. To nevypadalo dobře.

„Hlavně klid! Stojím, ne?“ vyhrkla jsem vyděšeně se zvednutýma rukama nad hlavou.

„Seberte jí někdo tu tašku!“ houkl stále ten samý muž s hnědými rozcuchanými vlasy. Rychle ke mně přiběhnul muž, který ke mně stál nejblíž a vytrhnul mi mou kabelku, ve které jsem nosila důležité věci, jako pěněženku a mobil. Věci, které jsem nedávala do školní tašky, která teď plavala v rybníku.

„Hej! Co si to dovolujete?!“ křikla jsem na něj. On se na mě podíval se zvednutým obočím a začal se smát. Ostatní se k němu přidali.

„Danny, svaž jí.“ řekl ten hlavní muž, co všem rozkazoval. Asi to byl jejich šéf. Danny ke mně pomalu vyrazil a já jsem začala couvat. To mi bylo hned vzápětí překaženo. Nevšimla jsem si, že mě obestoupili ze všech stran. Do jednoho z nich jsem narazila zády a on mě vzápětí zkroutil ruce za zády a znemožnil mi jakýkoliv pohyb. Danny na něj mávnul, aby mě odvlekl za ním. Muž za mnou, mě dovlekl až ke stromu stojícího vedle toho jejich šéfa. K němu mě přitisknul zády, a dřív než jsem se nadála, byla jsem přivázaná ke stromu.

„Hotovo Ernie,“ řekl Danny s úsměvem tomu jejich šéfovi. Ten zatím zkoumal obsah mé kabelky. Vytáhl mojí peněženku a pozorně zkoumal opencard a peníze. Jakmile ty peníze vytáhl, úplně zkameněl. Pomalu se na mě s vážnou tváří podíval.

„Jak ses sem proboha dostala?“ zeptal se mě zaujatě.

„Já-Já...no...to...víte...“ Nechtěla jsem mu říkat, že jsem se sem propadla zdí. Vypadala bych jak blázen. Se staženým obočím se otočil k ostatním a tiše zašeptal:

„To není možný, ona je odtamtud. Musela najít bránu.“ Po těchto slovech zkameněli i ostatní.

„Co s ní uděláme?“ zeptal se někdo po chvíli. Já jsem netušila, o co jde.

„Možná byste mě mohli odvázat od toho stromu,“ navrhla jsem. Nikdo si mě nevšímal.

„Odvedeme jí ke Callumovi?“ zeptal se nejistě jeden z nich.