Pomalu jsem otevřela onu krabici. Najednou na mě skočila malá chupatá kulička a okamžitě mi začala oblizovat celý obličej.
Takže, aby jste pochopili. Dneska mám narozeniny. Když se mě rodiče před týdnem ptali, co bych chtěla k narozeninám řekla jsem, že když jsem sama doma, tak tady je ticho, že bych potřebovala něco s čím bych se mohla zabavit a navíc moje jediná kamarádka se odstěhovala, takže poslední dobou jsem pořád sama. Narážela jsem na nový chytrý mobil, který má teď více než polovina školy. Jenže moji rodiče jsou natolik starodávní, že mi koupili tu chupatou kuličku- štěně.
"Štěně?" řekla jsem trochu s nezájmem a odstrčila ho od sebe. "Říkala si přeci, že když jsi sama doma, tak se potřebuješ něčím zabavit." řekla mi mamka a ústa rozevřela do širokého úsměvu. "Je to kluk. Je zvyklý na jméno Dalamánek." Přidal se táta a posunul si brýle na kořen nosu. Pod& iacute;vala jsem se znovu na tu malou kuličku. Své hnědé oči upíral na mě a jeho heboučké štěněčí zlatavé psí chlupy se mi zamotávaly mezi prsty. "Necháme vás osamotě. Ať si na sebe zvyknete." usmála se zase má mamka a už hnala tátu pryč z mého pokoje.
"Tak co s tebou?" zeptala jsem se spíš sama sebe a položila Dalamánka na postel. Chvilku jsem ho hladila na bříšku a pak jsem si hledala na internetu, jak se starat o štěně zlatého retrívra. Rozhodla jsem se, že si ho vycvičím. Našla jsem si, kde je nejbližší výcvik psů a řekla jsem si, že tam hned zítra zajdu.
Druhý den ráno:
Vstala jsem a vykonala jsem raní hygienu. Oblékla jsem se a i s Dalamánkem, se slovy, že jdu ven, jsem se vydala hledat Chlupaté štěstí, tak se jmenovala ta stanice. Bloudila jsem ulicema a ani po hodině jsem stanici nemohla najít. "Promiňte, ale nevíte, kde je stanice Chlupaté štěstí?" oslovila jsem jednoho kluka, který se na mě hned otočil. "Chlupáté štěstí?" zvopakoval. "Vím, kde to je. Zavedu tě tam." dodal a usmál se na mě. Měl hnědé kučeravé vlasy a zelené oči, které mě propalovaly. Celkovou postavu měl sporotvní a byl oproti mě vysoký. Musím usnat, že byl docela sexy. "Jsem Harry." podal mi ruku ještě než jsme vyšli. "Já Ellie." Ruku jsem přijala. "a tohle je Dalamánek." dodala jsem a Harry se k Dalamánkovi sklonil. Podrbal ho a pomazlil se s ním. "Tak jdem." řekl a stoupnul si. Cestou jsem mu říkala, jak jsem k Dalamánkovi přišla a Harry se smál. Začínal se mi líbit. Za chvilku jsme došli ke stanici. Vešla jsem dovnitř a Harry zůstal venku.
"Dobrý den." pozdravila jsem. "Dobrý den. Přejete si?" zeptal se mě chlápek sedící za pultem a psal něco na počítači. "Já přišla jsem, protože bych se chtěla zaregistrovat s mým štěnětem do výcviku psů." řekla jsem a chlápek se zvednul od počítače. "Dobře, tak pojďte vyplníte přilá&sca ron;ku a zítra můžete v deset hodin přijít na první výcvik." usmál se na mě. Vyplnila jsem přihlášku a domluvila jsem se na zítra. Vyšla jsem ze stanice ani jsem nečekala, že by na mě Harry počkal, ale on seděl na lavičce kosek dál, a když jsem vyšla ven přišel zase za náma. "Zítra půjdu na první výcvik. Děkuju, že si mě sem dovedl." usmála jsem se na něj. "Za nic." taky se usmál. "Můžu tě ještě někam doprovodit?" zeptal se. "Pujdu domů, ale můžeš mě vyprovodit." přikývla jsem.
"Kde bydlíš?"zeptal se a já jsem mu řekla mojí ulici. "To je kousek." zhodnotil. "Jo, ale nevadí, když půjdeme parkem? Potřebuju ještě Dalamánka vyvenčit." zeptala jsem se ho. "Jasně, že ne." řekl Harry a my vyšli směr park.
Když jsme zrovna vedli diskuzi o tom, jestli je lepší čokoládová nebo jahodová zmrzlina, Dalamánek škubl vodítkem, které jsem pustila a on začal utíkat neznámo kam. Rychle jsme se s Harry rozběhli za ním. "Dalamánku stůj!" křičela jsem na něj. Když jsme ho ztratili z dohledu, zastavili jsme se. "Sakra, jak ho teď najdu?" zeptala jsem se spíš sama sebe a sedla jsem si na lavičku. Harry si sedl vedle mě a oba jsme vydýchávali ná&scaron ; běh. "Já ti ho pomůžu najít." Pohladil mě po ruce. Na to, že se známe pár hodin to od něj bylo odvážné gesto, ale hned, jak si to uvědomil svou ruku stáhl. "Nemusíš Harry. Já to zvládnu. Nechci tě nějak obtěžovat. Určitě si měl na dnešní dopoledne jiné plány." řekla jsem. "Vážně to zvládneš? Vždyť si nemohla najít ani stanici, kter á je od tvé ulice kousek a teď chceš sama jít hledat psa, který může být prakticky, kde koliv?" zeptal se mě s úšklebkem a nadzvedl jedno obočí."To je fakt. Budu ráda, jestli mi teda pomůžeš. Pokud, ale nemáš jiné plány." zasmála jsem se. "Tak jdem. Ať neuteče moc daleko." řekl Harry a my jsme šli hledat Dalamánka.
