Tone of Life

1. "Dinner Time"

Ten moment, kdy jsem slyšel, že vystoupím v londýnské O2 aréně, byl k nezaplacení. Měl jsem myšlenky hodně daleko na to, abych se připravoval na koncert, a proto jsem šel se svou dlouholetou, téměř dětskou láskou, Sophie Williamsovou, na večeři do luxusní restaurace v centru Londýna jménem The Wolseley. Objednali jsme si Chicken tikka masala, vyhlášený pokrm známý i ve světě. Jedli jsme sousto za soustem, popíjeli, povídali si o tom, jak jsme se měli. Řekl jsem jí, že mě mrzí to, že spolu stále nebydlíme kvůli jejím rodičům, kteří Sophii jasně řekli, že dokud nedokončí medicínu na King's College, bude na kolejích. Téměř každý den jsme někde byli, ale do studentských prostor mají návštěvníci zákaz chodit. Chybělo nám soukromí, ale ani to jsme nijak zvláště nepotřebovali. Můj byt se nachází na druhé straně Londýna, a i když by tam mohla být, říkala, že je pro ni složité jezdit na hodiny, zvláště při přeplněné londýnské dopravě.

Tato chvíle pro mě byla zvláštní od zmíněného telefonátu mého přítele a manažera Chrise, od nějž jsem se dozvěděl, že tuto životní příležitost zařídil. Tudíž jsem to Sophii chtěl říct tak, aby jsem s ní mohl sdílet pocit absolutního štěstí.

Číšník po chvíli konečně donesl objednané šampaňské, a z jejích očí jsem jasně viděl, že nemá tušení, proč jsme vlastně dnes tady na večeři.

"Miláčku, nevím jak se tohle říká, ale něco se mi dneska stalo."

Trošku se zamračila a s nejistotou ve tváři se zeptala: "Co prosímtě?"

"No,..." nevěděl jsem, jak to ze sebe vymáčknout. "fanoušci pro mě hlasovali v jedné anketě, o to, koho by chtěli slyšet naživo v Londýně v rámci Světového týdne hudby, a..." Nestihl jsem to ani doříct a ona mě objala, i když nevěděla, jestli jí v ten moment řeknu kladný nebo opačný výsledek. Proto jsem vyhrkl: "Budu zpívat v O2 aréně!" Políbila mě, plakala štěstím a sršela z ní stejná radost, jako ze mě. "Zlato, vážně si to zasloužíš! Jsem tak šťastná, že něco takového vůbec můžu slyšet!" Pokračovala ještě chvíli a poté jsem jí řekl: "Nechápu, jak se vůbec tohle mohlo stát. Můj nejúspěšnější singl Shine of the night se dostal minulý rok v britské hitparádě na 89. místo, na YouTube nasbíral kolem 18 miliónů zhlédnutí. Prostě jsem to nečekal."

Po chvíli mlčení a úsměvů se Sophie zeptala: "Kdy to bude, zlato?" "16. února dalšího roku, to znamená, že asi za tři čtvrtě roku."

"Pořád máš dost času na nahrávání a trénink a doufám, i mě?"

"Hlavně na Tebe, lásko! Nevyměnil bych tě ani za vyplněnou Madison Square Garden", odvětil jsem s úsměvem. Dopili jsme lahev, snědli dezert, zaplatili, a já jsem ji vezl projednou ne na internát, ale ke mně domů, kde jsme si pustili film Alexandr Veliký, protože Sophie strašně žere historické pecky. A když říkám, že žere, tak opravdu! Kdybyste viděli výstavku starověkých zbraní na kolejích, pochopili byste.

Po filmu jsme si lehli do postele, rukou jsem jí jezdil ve vlasech, ona mě hladila po hrudníku, a při povídání přišla na téma naše budoucnost.

"Jeremy, čeká tě asi kariéra, která asi jen tak neskončí, já už jsem poslední rok na medicíně, a vůbec se nemůžu dočkat toho, až to dokončím a budu moci být jen s tebou a budeme moct založit rodinu."

Jenže já... Asi půl minuty jsem myslel na to, že jsem ještě nedospělej na to mít dítě, přece jen je mi 22 let, a Sophie je o necelé dva roky starší. Navíc jsem moc rád sledoval seriál How I Met Your Mother, kde moje oblíbená postava měla jako jedno z mnoha tzv. Jediných pravidel, aby se nikdo neženil a neměl dítě dokud mu není 30, a právě tohle moudro jsem bral celkem vážně. Jenže ona mě právě nepřímo žádá, abych si ji vzal. Řekl bych, že mě tím i vybízí, abych ji co nejdříve požádal o ruku.

"Soph, miluju tě víc než cokoliv na světě, nikdy se tě nevzdám, a pokud jde o založení rodiny, na to se taky nesmírně těším! Ale ještě bych počkal minimálně do doby, než uděláš doktorátské promoce, a pak bysme se naplno soustředili, co bude dál. Souhlasíš?"

Nedávala to moc najevo, ale znám ji skoro 7 let, a tak jsem poznal zklamání z její tváře i hlasu: "No, dobře. Ááááááhhh, už jsem unavená. Asi jdu spát... Dobrou noc."

Odvětil jsem: "Dobrou, miluju tě."

Druhý den nad ránem mě probudil telefonát. Volal mi Chris Morrow, můj manažer.