Sen

Znavená si lehla a oči zavřela,
do milosrdné tmy se v mžiku ponořila.
Pak po chvíli co kolem ní tma byla, zdál se jí sen.
Sen ten, že pro jednoho muže je nejkrásnější z žen.

Šťastně skončila bitva dvou odpůrců,
konečná bitva o celý svět tvůrců.
Nikdo již zlu neslouží a dobro navždy vyhrálo,
mnoho věcí se od té doby událo.

Hermiona a Severus v krásném domě bydleli,
tři překrásné děti spolu do pěti let měli.
Dva chlapci ti stejní jako otec byli
a dceruška ta po matce zdědila pevnou vůli a píli.

První syn ten v lektvarech se vyzná,
kdejakou bylinku ve vteřině pozná.
Druhý syn pak obranu zvládal,
párkrát použil kouzla, když se svým bratrem se hádal.
Nakonec dcera ta v knihách se zhlédla,
tak jako matka vše vždy skvěle svedla.

Nakonec se ze snu musí každý probudit,
a to i Hermiona, zkřehlá bledá dívka,
co vždy dokázala povzbudit.

****
5. května 2025

Bylo ticho. Voldemort stál s armádou Smrtijedů za sebou a díval se na Bradavice, které byly chráněny kouzly. Přes školní pozemky od Zapovězeného lesa přicházela podle zpráv další armáda. Rozeběhla se k Hradu a prvních pár jedinců kteří vběhly přes obrannou hradbu Bradavic se rozpadlo na prach. Zbytek armády se zastavil. Voldemort se s pohrdáním podíval na Hrad.
„Začněte."

Z hůlek Smrtijedů vystřelovaly paprsky a směrovaly ke hradu. Voldemort chvíli vyčkával, pak pokynul rukou, aby Smrtijedi přestali a pozvedl hůlku. Z konce vytryskl dlouhý silný pramen, který dopadal na obrannou hradbu kolem Bradavic. Obrana se pod náporem začala pomalu rozpadat, až se úplně zhroutila. Bitva začala.

Já jsem s Ronem a Harrym běžela přes školní pozemky ke Chroptící chýši. Tam jsme podle Harryho měli najít hada a zabít ho. Když jsem se ale dostali na místo, Voldemort ani Nagini tam nebyli.
„Pottere!"

Všichni tři jsme se ohlédli do stinného rohu místnosti. Stál tam Snape. Harry na něj namířil hůlkou, ale on k němu jen natáhl ruku a podával mu lahvičku se stříbrným obsahem.
„Jsou to Brumbálovy vzpomínky. Měl jsem vám to předat, až přijde čas, leccos vám to vysvětlí Pottere." Harry se na něj podíval nedůvěřivě.
„Pochopitelně mi nevěříte, ale pokud chcete porazit Pána zla, je důležité, abyste se na ně podíval." Harry váhavě natáhl ruku a vzal si od Snapea vzpomínky. Po splnění úkolu se Snape hned přemístil. Harry se otočil na nás.
„Ale kde...?"
„Brumbálova pracovna," napadlo mě.

Běželi jsme tedy zpátky ke Hradu. K pracovně s myslámkou pokračoval jen Harry, já jsem počkala s Ronem pod teď už nepohyblivým točitým schodištěm. Z Bradavic zbyly jen trosky. Všude se válely rozvaliny hradu a mrtvá zmrzačená těla. Když Harry konečně sešel, tvářil se divně.
„Harry co se děje? Co jsi tam viděl?"
„ To já."
„Co?" řekli jsme s Ronem zároveň.
„Poslední viteál, jsem to já."

Když tohle Harry řekl, myslela jsem, že omdlím. Chtěla jsem jít s ním, ale musela jsem mu slíbit, že za ním nepůjdu. Naposled jsem objala jednoho ze svých nejlepších kamarádů. Aspoň jsem si tehdy myslela, že to bylo naposled.

Když Neville zabil Nagini a Harry nakonec Voldemorta vysvětlil nám, že Voldemort vlastně zabil kus své duše a on tím zůstal naživu.
Strach, bolest, beznaděj, smrt. Všechno tohle odešlo s Voldemortem. Zbylé Smrtijedy pochytali bystrozoři, v jejichž čele jsem měla tu čest stát já, Harry, Ron a po mém boku i Severus Snape. Vlastně byl po mém boku už dříve. Problém byl, jak to říct Harrymu a Ronovi. Když se to dozvěděli, chtěli ho zabít a věřím, že by se o to i pokusili, kdybych jim to nerozmluvila. Díky bohu, že se mi to podařilo. Nevrátili by se po svých, tím jsem si byla jistá.

Se Severusem jsme se začali scházet v průběhu šestého ročníku. Ani nevím, jak se to všechno seběhlo, ale chodila jsem za ním čím dál častěji. Noc před tím, než musel zabít Brumbála, jsem myslela, že ho vidím naposled. To bylo po prvé, kdy jsem u něj zůstala přes noc.
Rozhodla jsem se, že tohle bude můj poslední zápis do deníku. Už jsem napsala svou minulost, mám dokonalou přítomnost a doufám ve šťastnou budoucnost.
---
Hermiona dopsala a zadívala se na poslední řádky.
„Mamí!"

Hermiona zaklapla černý deník a odložila ho na stolek vedle křesla.
„Mami, Sebastian zkoušel s tátou poutací zaklínadlo, ale ono se to nějak nepovedlo a oživil strom. Táta to chtěl napravit, ale nestihl to a ten strom ho shodil do rybníka. Potom větve omotal kolem Sebastiana a Stefana a nechce je pustit."
„Proč jim tatínek nepomůže?" zeptala se a měla co dělat, aby se nezačala smát nahlas.
„On hledá svou hůlku v rybníce. Raději jsem běžela za tebou."

Hermiona vzala svou dceru za ruku a vyšla na zahradu. Tam už to Hermiona nevydržela a vyprskla smíchy. Mezitím co jí její pětiletá dcerka vysvětlovala, co se přesně stalo, Severus našel svou hůlku a pomohl Sebastianovi Stefanem dolů.

Teď stál nad Sebastianem jako bůh pomsty a vypadalo to, že syna brzy uškrtí. Jediné co mu kazilo dojem autority, bylo to, že vypadal tak nějak zplihle. Vlasy měl slepené, plášť na něm visel a z konců mu skapávala voda na zem.
„Nemyslím si, že jsem říkal, že chci skončit v rybníku. Pokud vím, chtěl jsem, abys mi předvedl poutací zaklínadlo."

Hermiona ještě pořád s úsměvem na tváři došla ke svému manželovi a chytila ho za rameno.
„Severusi, vždyť je mu teprve jedenáct, poutací zaklínadlo, pokud se dobře pamatuji, se obyčejně učí až ve čtvrtém ročníku."

Severus zjemnil pohled, ale pořád ještě trochu naštvaně odpověděl.
„Ale Sebastian není jen tak nějaký obyčejný kouzelník. Je to můj syn." Mávl hůlkou aby si usušil šaty a vlasy.
„Tati?" zatahala ho za cíp hábitu Eileen.
„Já jsem taky výjimečná?"

Severus vzal svou dcerku do náruče a usmál se na ni.
„To víš že ano. A budeš ta nejkrásnější a nejchytřejší kouzelnice, která kdy nastoupí do Bradavic."

K Hermioně se přitulil Sebastian a ta ho objala. Stefan ji chytil za volnou ruku. Severus vzdychl.
„A ty," podíval se na Sebastiana, „budeš cvičit! Vím, že tě víc baví lektvary, ale obrana je taky důležitá."

*****

Hermionu vzbudil chlad. Měla na sobě roztrhané šaty. Ty krásné oříškové oči, které vždy plály vřelostí, hřejivostí a něhou, byly teď prázdné života. Už to nebyla ona. Z té hravé, krásné, vlídné a životem překypující Hermiony nezbylo nic, jen kost a kůže.

Zbylo jen tělo, co každý den muselo přetrpět ty zvěrstva, co na něm páchali Smrtijedi. Rona zabili ještě před tím, než došlo k bitvě. Harryho si Voldemort nechal pro nudné chvíle. Každý den jí připomínaly, co všechno musí Harry trpět a stejně tak on ví, co se děje jí. Byl zavřený ve vedlejší cele a občas, kdy se jim to podařilo si spolu v noci povídali. Vzpomínali jaké to bylo dřív, protože vzpomínky byly to jediné co jim nevzali.

Severus. Její milovaný Severus. Voldemort se ho mučením snažil donutit prosit o smrt, ale Severus to nikdy neudělal. Nakonec ho Voldemort zabil a zařídil, aby to celé viděla.

Každé ráno to bylo to samé, ale to dnešní ne. Bylo něčím jiné. Věděla to. Cítila to. Ona ani Harry neměli sílu dál žít. Neměli pro koho žít, Severus, Ron i Ginny byli mrtví. Včera večer vymysleli plán co musí udělat. Podařilo se jim lstí okrást Crabbeho a Goyla o hůlky na chodbě.

Nechtěli utéct, to je zbytečné. Jejich jediný cíl je zabít Voldemorta. Jejich šance přežít všechny kletby Smrtijedů byla nulová, ale Harry to dokáže. Bude mu krýt záda tak dlouho, jak jen to bude moci. Dnes to vše skončí a ona se ponoří do svého snu.