Princezna

1.8K 41 9
                                    

    Stojím zde... Nevím proč, nevím jak, ale mám pocit, že přesně tady mám být a stát. Rozhlédnu se kolem sebe. Jsem ve velkém sále přeplněném lidmi. Ženy jsou oděny v drahých róbách různých barev a gentlemanové mají-ostatně jako vždy při takto slavnostních příležitostech- černá saka, motýlky nebo kravaty a bílé košile pod tím vším. Někteří tančí, někteří hodují u dlouhého stolu s všemožnými pokrmy, jedny dámy stojí opodál, neslušně ukazuji na šaty jiných dam a s opovržlivými pohledy vykládají svým nafintěným přítelkyním, jak jsou objekty jejich znechucenosti nepěkné.

    Sklopím pohled ke svým šatům. Nádhera. Opatrně uchopím do rukou nadýchanou sukni. Jakoby mi rukama protékalo roztavené zlato a já necítila žádnou bolest.

    Fascinovaně si pohrávám se svou róbou, když vtom mě vyruší odkašlání. Vzhlédnu na toho, kdo se opovážil vyrušit mě.

    "Vaše Jasnosti," promluví muž. Barva jeho hlasu mne naprosto odzbrojí. Pořádně si jej prohlédnu. Má hnědé husté vlasy a tmavé tajemné oči. Tvář mu zdobí nervózní ale přesto tak krásně šibalský úsměv. Když se řádně pokloní, pokračuje:

    "Chtěl bych se vám představit."
    "A co vám v tom brání?" řeknu. Nervozita z jeho výrazu zmizí, když uslyší humorný podtón mého hlasu.

    "Jsem princ Eduard z Jižních ostrovů, má paní."
    "Těší mě, princi," odpovím. "Ale jsem si jistá, že zde nejste jen pro to, abyste se mi představil."

    "To vskutku ne, princezno. Vlastně bych vám rád něco pověděl. Při tanci." Automaticky otočím hlavu k trůnu po mé pravici. Matka i otec předstírají důležitý rozhovor s nějakými ministry z cizích zemí a přitom nás po celou dobu bedlivě pozorují. Královna na mne povzbudivě mrkne a já ignorujíc králův vypočítavý pohled, který směřuje k Eduardovi, se vydám k němu.
    "Jistě, bude mi potěšením," řeknu se vší slušností tak, jak mě to učila vychovatelka . Seběhnu těch pár schodů dělících mě od mého prince, který mi galantně nabízí rámě.
    Tančíme ladně a s elegancí nekonečně dlouhou dobu. Dívám se mu do jeho tajemných očí a nemohu se odtrhnout. Ruka, která je volně položená na jeho svalnatém rameni je jako paralyzovaná a co teprve ta druhá ztrácející se v jeho velké dlani. 
    Trvá hodnou chvíli, než princ promluví.

    "Má paní, mám pro vás vzkaz od jednoho mého přítele."

    "Jakéhopak?"
    "Myslím, že jej neznáte."
    "A co mi vzkazuje?"

    "Až přijde váš čas, nezalekněte se a bojujte." Zamyslím se , ale nedává mi to žádný smysl, ať se snažím sebevíc.
    "Vaše Výsosti, já vůbec nechápu, co jste to právě řekl."

    "Ve správnou chvíli pochopíte." S těmito slovy se ukloní, políbí mě na ruku a zmizí mi ze života.

*     *     *     *     *

    Křídla kmitají jako o závod a unášejí mě nad městem. Vidím větší i menší domky, pole, potoky, řeky, cesty a lidi pohybující se v tom všem jako mravenci v mraveništi.
    Pak se přede mnou objeví dívka. Vypadá stejně jako já, pohybuje se pomocí křídel stejně jako já, ale rozhodně nevypadá tak překvapeně jako já.

    "Kdo jsi?" zeptáme se zároveň.
    "Vypadáš jako já," řeknu tentokrát sama.
    "Protože jsem ty."
    "A co to má znamenat?" Mé druhé já se zlověstně rozesměje.
    "To znamená, že tě budu muset zabít."
    "Cože?! Proč?!" vyhrknu, ale ona neodpoví. Stále se jen chechtá a tím mě ponižuje. Pak zvedne obě ruce, na nichž se začínají tvořit oblaka dýmu a temnoty. Posílá je mým směrem, ale já se nebojím. Věděla jsem, že to udělá. Také k ní vztáhnu dlaně, ze kterých vyšlehne paprsek světla podobný slunečnímu. Obě nás to oslepí.

*     *     *     *     *

    Cinkot mečů a bolestné skřeky. To je to jediné, co slyším. Mám na sobě brnění a v pravé ruce těžký meč. Kolem běhají vojáci a jakési velké černé stvůry, po jejichž těle stéká tmavý lesklý sliz.

    Do jedné ze stvůr, zabodnu meč až po rukojeť někam do míst, kde má člověk srdce.
    "Chcípni, obludo!" zaječím, ale obluda neposlechne. Sápe se po mně s mečem zaraženým hluboko v hrudi. Cítím, že ke mně přichází smrt, když vtom hlava obludy odletí z jejího... říkejme tomu třeba krk. Potřísní mě černá tekutina. Sesune se k zemi a já jsem svobodná. Pohlédnu na svého zachránce.

    "Princi Eduarde?"
    "Ano, princezno?"
    "Kde to jsem?"
    "Záleží na tom?"
    "Ne," odpovím.
    "Bojujte, jasnosti."  
    "Mečem?" zeptám se. Zavrtí hlavou, přiblíží se ke mně a ukáže prstem na můj hrudník.

    "Srdcem." Pochopím. Jdu přímo doprostřed bitevní vřavy, vztáhnu ruce nad hlavu a z nich začne proudit obrovský světelný vír, který pohltí všechny anděly temnoty.
    "Srdcem..." zamumlám si a propadnu se do země.

*     *     *     *     *

    Jdu po tiché chodbě. Podpatky klapou po dlážděné podlaze a závoj šustí daleko za mnou. Tu chodbu znám, vím kam vede a vím, co mě čeká na konci. Dveře mi otevřou dva komorníci a já do nich pomalu vejdu.
    Nacházím se v prostorném sále s dvěma trůny na konci. Jeden je menší, na něm sedí má matka, a druhý větší, ten obývá můj otec. Před trůny stojí kamenný oltář, za ním kněz a před ním  čeká můj budoucí manžel.

    Třepu se nervozitou ale stále pokračuji uličkou mezi dvěma zástupy lidí a při chůzi mi hraje ta známá melodie svatebního pochodu. Muž mne s úsměvem uchopí za ruce.

    "Ráda vás zase vidím, princi," řeknu a vrátím mu šťastný úsměv.
    "Já vás také, má drahá." 
    Kněz promluví: "Berete si zde přítomného prince Eduarda za svého muže? Budete při něm stát v dobrém i ve zlém, ctít ho a milovat dokud vás smrt nerozdělí?"

    "Ano," odpovím bez rozmýšlení.
    "A vy princi Eduarde, berete si zde přítomnou princeznu Annu za manželku? Budete při ní stát v dobrém i ve zlém, ctít ji, milovat a ochraňovat dokud vás smrt nerozdělí?"
    "Ano."

    "Prosím, polibte nevěstu."
    Přiblíží se, pohladí mě na tváři a začne se naklánět. Najednou uslyším pronikavé a rušivé zvonění. Snažím se ho ignorovat a vytěsnat z hlavy, ale je stále hlasitější. Princ mi začne proklouzávat mezi prsty a rozplývat se. Když se po něm v temnotě natáhnu, nahmatám jen vzduch.
    Otevřu oči, naštvaně odkopnu peřinu a típnu hlasitý budík.

Není nic tak bolestivé, abychom přestali žít, není nic tak dokonalé, abychom přestali snít. N.N.

SlohovkyKde žijí příběhy. Začni objevovat