Jen tak se nenechám! (POZASTAVENO)

Nastal čas

Myslím, že tato barabizna už dlouho nevydrží. Bojím se tu i běhat, protože bych se možná i propadla. Od té doby, co mamka zemřela, to jde s tátem z kopce dolů. Odchází brzo ráno a vrací se pozdě večer. Posledni dobou jsem ho ani neviděla. Hmm, myslím, že před dvěma týdny jsem ho trochu zahlédla, jak jde po chodbě. Jelikož nemá moc peněz, nemohla jsem si dovolit žádnou školu, takže teď trávím svůj čas doma nebo prochazením venku. Nemám žádné přátelé, protože kdo by se chtěl kamarádit s někým, kdo je velmi chudý. Dnešní logika lidí mě opravdu dostává.. Ale docela mi to tak i vyhovuje. Možná už bych mohla vstát z té postele a dát si něco ke snídani. Mám už docela hlad. Chvilkama mám z tohohle domu strach, protože vydává divné zvuky. Ano, 17-letá holka se bojí strašidel. Achjo, taťka zase zapomněl koupit něco na snídani. Budu muset něco jít koupit za své vydělané peníze. Nerada je utrácím, protože si je šetřím. Moc oblečení nemám, takže mi netrvá moc dlouho se převléct a učesat se. No to mě podrž! Kde je má zásoba peněz?! Prohledala jsem celý dům a nikde nic.. To určitě on! On mi je musel vzít. Ale vždyť jsem ho varovala!.. Takže super, jsem hladová a nemám peníze. To jsem dopadla. Až přijde dnes domu, počkám na něho a pěkně si ho podám!..
*Crrrr*
Kdo co zrovna teď u nás chce? Nemám na nikoho náladu.. Když jsem otevřela dveře, stáli přede mnou dva páni, vysocí asi metr devadesát a měli pro mě dopis. Než mi ho ale dali, tak jeden, na cedulce měl jméno Greg, začal mluvit.
„Dobrý den, musíme vám oznámit, že z důvodu dlouhodobého nesplácení všech dluhů, vám musíme tento dům zabavit. Sbalte si všechny své věci a během dneška se prosím vystěhujte. Váš otec nám poslal na adresu tenhle dopis. Je tam vzkaz i pro vás. Momentálně ho hledáme, ale bohužel zatím nevíme, kde se asi může nacházet. Mějte příjemný den," dořekl a odešel.
Stála jsem mezi dveřma jako přikovaná a nezmohla se na jediné slovo. Děláš si srandu?! Děláš si ze mě opravdu srandu?! Tohle musí být fakt laciný žert, protože tomu nevěřím.. Není to možný! Jaktože mi nic otec neřekl? Co přede mnou ještě tajil? Hned sem otevřela dopis, který mi dali, a začala číst.

Milá Cassie,
omlouvám se, že jsem ti nic neřekl. Od té doby, co Emily zemřela, jsem se dostal do velkých dluhů. Byl jsem totálně v háji. Pořad jsem se opíjel a takhle to dopadlo. Zasloužila sis lepší život. Každej rok to bylo horší a horší a já se ti bál byť jen podívat se ti do očí. Strašně jsem se styděl a věděl jsem, že takhle to už dlouho nevydrží. Omlouvám se, že jsi promarnila takhle svých posledních 5 let. Musel jsem utéct, aby si mě už nikdy neviděla, a já ztratil všechny tyhle povinnosti. Vlastně jsem celou dobu myslel jen sám na sebe. Abych byl od tebe co nejdál, musel jsem si vzít všechny tvoje úspory. Opravdu mi to pomohlo. Takže ti děkuji. Žij svůj život dál, ať už je jen lepší a lepší. Zlatíčko, moc tě miluju.

S láskou, tvůj tatínek.

V očích jsem měla slzy. Ten hajzl! Jak si dovoluje tohle říct po tom, co udělal?! Nenávidím ho, nenávidím! Prej, že mě miluje.. Jo jasný. Kdyby mě miloval, tohle by se nikdy nestalo! A ještě mi děkuje, že si "mohl" vzít moje peníze.. To je ten nejvíc nejhorší otec na světě! A co teď jako budu dělat? Přišla jsem o peníze a o domov. Nemam žádné přátelé ani příbuzné, u kterých bych na nějaký čas byla.. Nemám nic! Vlastně jo, mám. Mám ten nejhorší život, jakej jsem mohla získat.. Teď už se mi kutálely slzy po tvářích, ale nesnažila jsem se to zastavit. Sedla jsem si na zem a brečela. Brečela už jsem hodnou chvíli, takže jsem si utřela slzy a podívala se znova na dopis. Okamžitě jsem ho roztrhala. Byl to tak dobrý pocit. Už mi po něm nic nezbylo. Hlavně na něj chci zapomenout. Šla jsem do pokoje a sbalila si všechny své věci. Moc jsem toho neměla, takže jsem měla jen jednu tašku přes rameno. Když jsem uviděla fotku mé mamky na pracovním stole, musela jsem si ji hned sbalit s sebou. Tohle jim nenechám. Je to moje velká cennost.
Po hodině už jsem byla venku. Bylo asi pět hodin večer a já nevěděla, kam mám jít. V domě jsem našla pár tyčinek, které si s sebou vzala. Ale určitě mi to nevydrží moc dlouho..
Jen tak jsem se procházela, chodila jsem všude možně. Jendey bylo poměrně velké město a byla spousta míst, kde jsem ještě nebyla. Nejdříve jsem zamířila k mé staré škole. Vůbec se nezměnila. Pořad stejně malá a zchátralá. Šla jsem si nachvilku sednout do parku, který byl kousek od školy, a kde jsem si jako malá hrávála.
Když jsem sem přišla, došla na mě divná nostalgie. Už jsem měla slzy na krajíčku, ale přemohla jsem se. Nemůžu tu přece brečet. Ještě by se mě děti lekly. Lehla jsem si na trávník a zavřela oči. Pociťovala jsem ten příjemný vzdoušek a sluníčko, které na mě svítilo. Měla jsem štěstí, že je zrovna léto.
Nejspíš jsem usnula, protože po otevření očí jsem zjistila, že už se stmívá. Posadila jsem se a promnula si oči. Hezky jsem si odpočinula. Dala jsem si tyčinku a šla dál.
Možná, že dny jsou teplé, ale to samé se nedá říkat o noci. Už se setmělo a mně začala být zima. Navlékla jsem si na sebe teplou bundu a dál se procházela. Momentálně jsem byla ve městě. Nikdy jsem netušila, že může být město tak nádherné, když je tma! Byl to opravdu kouzelný pohled. Pouliční lampy svítily, v některých obchodech ještě měli otevřeno, zdálo se, že některé mrakodrapy se tyčí až do nebe, a v některých oknech se ještě svítilo. Na ulici byl poměrně ruch, ale tím to bylo ještě kouzelnější. Tedy alespoň pro mě. V ulicích projížděla auta, každý měl někam zamířeno, jen já nevěděla, kam mám jít, a tak jsem se dál procházela. Už mi začala být zima a já zalezla do menší hospůdky, co stála na konci ulice. Měla jsem všeho dost. Potřebovala jsem si nějak odpočinout a zahřát se. Moc lidí tu nebylo. Byla to poměrně útulná hospůdka. Hlavně, že tu nebyl moc hluk. Sedla jsem si k jednomu stolu a odpočívala. Přišel číšník a zeptal se, co bych si přála.
„Momentálně nic," odpověděla jsem a na sílu se usmála.
Číšník úsměv oplatil, ale zdálo se, že je naštvaný. Když jsem tam seděla ještě další hodinu, číšník už byl dost nervózní. Viděla jsem, jak si šeptá něco s barmanem, a přitom se kouká na mě. Nakonec přišel barman s vážným výrazem a s pohrdáním v hlase řekl: „Dobrý den, slečno. Zda si nemíníte nic koupit, běžte pryč. Tady není žádný nocleh, kde si zadarmo zůstanete."
„Prosím, musím tu ještě nějakou chvíli zůstat. Venku je zima a mně se dnes stalo spoustu věcí a potřebuju.."
„Okamžitě odsud vypadněte!" skočil mi do řeči barman, který vypadal velmi naštvaně.
Zvedla jsem se a měla se k odchodu, ale najednou jsem uslyšela hluboký hlas za mnou, jak říká: „Stůj!"
Podívala jsem se za sebe, kdo to říká, a uviděla jsem asi 45-letého muže, který se usmíval od ucha k uchu. Měl krátké hnědé vlasy, velké ramena a i na svůj věk vypadal velmi dobře. V mládí musel být vážně fešák. Vyzařovalo z něho příjemné teplo.
„Můžeš tu ještě zůstat, jen si pojď sednout za mnou," řekl s upřímným úsměvem na tváři.
„Ale pane..," řekl barman.
„Dost! Jde za mnou a to nevadí." Hodil na barmana přísný pohled a ten jen kývl.
Nevím proč, ale ten muž mi přišel velmi sympatický, a tak jsem se za ním vydala. Normálně bych to neudělala, nejsem blázen, ale u něho jsem měla pocit, jako bych mu mohla důvěřovat, jako by to byl můj otec. Hned jsem tu myšlenku zahodila. Je to blbost. Jen bych si přála ho mít jako otce.. Kurňa Cassie, přestaň s těma myšlenkama, vždyť ho ani neznáš!
Sedla jsem si naproti němu ke stolu. Hned začal mluvit.

Pokračování příště.