Jen tak se nenechám! (POZASTAVENO)

Nový začátek

Poznámka autora: písničku si ještě nepouštějte, až nastane čas:)

------------------------------------------------------

Někdo zaťukal na dveře a pomalu je otevřel. Rychle jsem se přikryla a koukala, kdo vchází. Do pokoje přišla paní v uniformě a nesměle se na mě usmála. 
  „Posílá mě za vámi můj pán. Zde máte nějaké oblečení na převlečení. Jakmile si ho oblečete, prosím dostavte se do jídelny. Pán tam na vás čeká," řekla, položila oblečení na postel a měla se už k odchodu, ale já ji rychle zastavila.
  „Můžete mi prosím říct, kde se nacházím? Nevím, jak jsem se zde ocitla, nepamatuji si nic. A kdo mi nasadil tuhle košilku? A jak se mám dostat do jídelny? Tohle je nějaké panství?" Chrlina jsem na ni otázky jednu za druhou, ale potom jsem se zastavila, protože jsem viděla její zmatený obličej.
  „Omlouvám se slečno, ale moc vám toho říct nemůžu. Jediné, na co vám můžu odpovědět, že košilku jsem vám dávala já, takže se ničeho nemusíte bát a do jídelny se dostanete tak, že když vyjdete těmito dveřmi a zabočíte doprava tak to jsou 3 dveře vlevo," řekla a usmála se. 
Hodně se mi ulevilo. Jen pomyšlení, že by mi to mohl dávat on.. Musela jsem se začervenat, nechutné! „A prosím, neříkejte mi slečno, ale Cassie. A jak se jmenujete vy?" zeptala jsem se.
„Hannah, ale jsem služka a není mi dovoleno říkat jménem.." řekla.
„ Ale prosím tě, tak budu jediná, kdo ti tak říká, nikomu to vadit nebude!" řekla jsem a usmála se.
  „Dobře," také se usmála, uklonila a odešla.
Hned jsem se vrhla na oblečení, které jsem dostala. No nene. Krásné bílé šaty, které jsou na ramínkách a mají užší pas. Když jsem si je dala na sebe, vypadala jsem jak anděl. K mým blonďatým vlasům se to opravdu hodilo. Výstřih nebyl moc velký, což se mi líbilo. A k tomu jsem měla černé baleríny společně s černými doplňky. Toho už je moc. To nemůžu vzít. Nic jsem si nezasloužila, tak proč? Proč by to dělal, co z toho má? 
Nasadila jsem si tedy jen náušnice s řetízkem a vyšla z pokoje. Chodba byla opravdu dlouhá a bylo tu snad miliardy dveří. Na chodbě vysely různé obrazy, ale co na nich bylo, jsem nedokázala rozluštit. Jak to říkala? Zatočit doprava a 3 dveře vlevo. Počítala jsem dveře, a když jsem stála před těma, co mi řekla Hannah, zaklepala jsem a otevřela.
Byla to obrovská místnost s obrovským stolem a na něm bylo jídlo. Abych řekla pravdu, spousta jídla. Chleby, vajíčka, máslo, šunka, lívance, jablka, no prostě hodně. A na druhém konci stolu seděl Andrew a četl noviny. Měl na sobě brýle a trochu zamračený obličej, ale hned, jak si mě všiml, tak se usmál.
  „Dobré ráno, Cassie. Věřím, že máš spoustu otázek, ale nejdřív by ses měla nasnídat. Jak se říká "Snídaně je nejdůležitější jídlo dne" a s tím plně souhlasím. Mimochodem, udělal jsem dobře s těmi bílými šaty, opravdu ti sluší," řekl Andrew a znova se usmál.
Trochu jsem se začervenala a posadila jsem se na druhý konec, naproti němu. Andrew se zase dal do čtení novin. Jediné, co jsem dokázala přečíst, že někdo znásilnil 16-letou dívku. Pane bože, co se to v tom světě děje? Doufám, že ho chytili. Chudák holka. Hned jak jsem se podívala na to jídlo, hned sem na to zapomněla, protože jsem měla šílený hlad. Dala jsem si lívance s tvarohem a jahodami. Bylo to tak vynikající, že jsem si jich dala hned několik, a sotva jsem se pohla. 
  „Vidím, že už jsi se najedla, takže teď se mě můžeš na cokoli zeptat, ale prosím po jednom," řekl a poposadil sem.
„Jak jsem se sem dostala?" Byla to moje první otázka, kterou jsem chtěla vědět nejvíc.
„Jak jsi včera omdlela, tak jsem tě zavezl sem, ke mně, jelikož jsem věděl, že žádný domov už nemáš. Moje služka, tě převlékla a uložila do postele. Nechal jsem ti svou ložnic a sám si lehl do pokoje pro hosty," řekl.
  „Proč jste to udělal? Jednoduše jste se o mě nemusel nijak zajímat a nechat mě na ulici. Neříkám, že mi to vadí, velmi ti děkuji za tvou pohostinnost, ale.. Připadá mi, jako bys po mně něco chtěl.." Hned, jak jsem to dořekla, se zatvářil smutným a ublíženým pohledem.
  „Víš, připadám si chvilkama, jako bys byla moje vlastní dcera. Líbí se mi tenhle pocit. Měl jsem manželku a ta otěhotněla. Byl jsem štěstím bez sebe. Vždycky jsem si přál dítě, miluju totiž děti, a ještě k tomu mít své vlastní. No, po 4 měsících se s mojí manželkou něco stalo. Uzavřela se, s nikým nemluvila a měla neuvěřitelné kruhy pod očima. Jediné co si pamatuji bylo to, jak jsem vešel do hudebního pokoje a viděl, jak se manželka bodá nožem do břicha a poté do srdce. Hned jsem ji chtěl pomoc, ale bylo to marné. Přišel jsem o manželku a o dítě. Proto to dělám. Připadám si konečně jako otec.." 
Když to dořekl, zůstala jsem němá. Nevěděla jsem, co mám na to říct. Bylo mi ho opravdu líto. Byla jsem opravdu blbá, že jsem si myslela, že po mně něco chtěl. Měla jsem si chuť lisknout. Na obličeji měl opravdu smutný výraz. 
  „A vlastně," začal znova mluvit, „měl bych pro tebe jistý návrh. Snad s tím budeš souhlasit. Chtěla bys chodit do školy, ne? Tuhle možnost bych ti uskutečnil. Věřím, že jsi určitě velmi chytrá a nadaná, Cassie. Je škoda to odmítnout. Byl bych rád, kdyby jsi to přijmula."
Cože? Ne, to už je opravdu moc. To nepůjde, to nemůžu. Připadala bych si divně.„To nemohu přijmout, už tak si mi dal hodně a já se stydím." Sklopila jsem obličej a čekala, co mi řekne.
  „Nech si to prosím ještě promyslet hlavou. Dneska tu ještě můžeš zůstat. Večer mi řekni, jak si se rozhodla. Můžeš si to tady celé prohlídnout. Měla by jsi školu, byt a jídlo. Vždy jsem si přál mít dceru," řekl a usmál se na mě.
  „Dobře, tak já to ještě promyslím," odpověděla jsem, zvedla se a vyšla ven s jídelny. 
Nevěděla jsem kam mám jít, měla jsem celý den. Ale pozemek byl očividně veliký, takže bych se možná mohla nějak zabavit. 
Rozhodla jsem se, že půjdu chodbou a uvidím kam dojdu. Wau, byla opravdu dlouhá, ale konečně jsem viděla konec. Na konci byly prosklené dveře, očividně vedly do zahrady. Hned jak jsem je otevřela, zůstala jsem stát na místě s otevřenou pusou. Tak nádhernou zahradu jsem ještě nikdy v životě neviděla. Nádherně posekaný trávník, malé ptačí brouzdaliště, živý plot a všude cestičky. Vypadalo to jak bludiště. Vydala jsem se jednou z cest a všude kolem mě byly květiny, které nádherně voněly. Došla jsem až na konec , kde stál dřevěný altán s posezením a houpací sítí. Hned jsem se v ní uvelebila. 
Zavřela jsem oči a přemýšlela o Andrewovým návrhem. Možná by nebylo špatné to přijmout. Ale vždyť bych si připadala divně. Ale zase mu důvěřuji. Ale zas mít ho jako otce? Předtím mi to přišlo reálné, ale teď? Možná bych ho mohla považovat jako strejdu. To bych si dokázala představit. A bylo by to super! Ale vlastní byt? No nevím, nevím. Mohla bych se nechat takhle rozmazlovávat? Už jsi ani nepamatuji, kdy jsem tohle zažila. Možná, když s námi ještě žila máma.. Možná to vezmu. Můžu začít od znova. Mít školu. Ráda se učím! Baví mě totiž, když se mohu dozvídat nové věci. Teď už bych teoreticky měla začít chodit do druháku. Jsou prázdniny, takže bych se to možná stihla doučit. Mám ještě měsíc. To by šlo. Učím se rychle!
Nevím jak dlouho už sem tam ležela, ale vylekal mě něčí hlas. „Cassie, měla bys něco pít, když jsi na sluníčku," řekl někdo. Rychle jsem otevřela oči a přede mnou stala Hannah. „Přinesla jsem ti citronovou vodu, ta je nejlepší," řekla, podala mi vodu a usmála se. 
Vodu jsem přijmula.„Děkuji Hannah, ta voda bodne," řekla jsem ji a napila se. Byla opravdu dobrá a osvěžující.
 „Přijmeš pánovu nabídku, nebo odejdeš?" zeptala se se zvědavým obličejem.
„Ty jsi to slyšela? Nejspíš ano, Andrew je velmi milý člověk, a když mám takovou dobrou nabídku. Kdyby byl ale zlý, okamžitě bych odešla," řekla jsem a zasmála se. No boužel Hannah nemá stejný smysl pro humor a vtipný ji to asi nepřišlo, takže jsem přestala. 
 „Tak to je dobře, že to přijmeš, už dlouho jsem nenarazila na tak příjemnou osobu jako jsi ty, tedy kromě pána," řekla a znova se usmála. Poté se otočila a odešla.  
Vypila jsem celou skleničku a odložila ji na stůl. Snad ji tady najdou, když odejdu. Vydala jsem se tedy zpět a zkusila jsem jít jinou cestou. Kolem mě zase byly nádherné květiny, které hezky voněly. Došla jsem k velkému bazénu. Měla jsem chuť do něho skočit, ale nikdy mě nikdo nenaučil plavat, takže jsem vždy zůstávala jen tam, kde jsem dosáhla. Najednou jsem si vzpomněla na jednu věc. KDE VLASTNĚ SKONČILY VŠECHNY MÉ VĚCI?! Rychle jsem se rozběhla směrem k "paláci" a vešla do něho. Ale ne, já si nepamatuji cestu do pokoje.. Takže jsem bloudila a bloudila až jsem prostě vzdala a otevírala dveře namátkou. 

Jedny dveře byly velké a nádherné a když jsem je otevřela, přimrzla jsem na místě. Uviděla jsem piáno, housle a kytary a hned mi došlo, že to musí být onen pokoj, ve kterém zemřela Andrewova žena a dítě. Všechno vypadalo, jako by se zde nic nestalo, ale i přesto byl pokoj jiný. Přišla jsem k piánu, přisedla si a začala hrát. Máma mě naučila hrát na piáno a já ho milovala. 
Zvolila jsem si pomalou a smutnou písničku, ale byla něčím i krásná. Vždy se mi při ní vybaví všechny hezké i smutné vzpomínky..  (mimochodem písnička je přiložená nahoře, tak si ji pusťte:) ).

Když jsem dohrála, slyšela jsem, jak někdo vzlyká. Otočila jsem se tím směrem a ve dveřích jsem uviděla Andrewa se slzami v očích.

Pokračování příště.