Kapitola 2
Jsme v té hnusné chatrči sedám si na potrhaný gaouč. "Musíme rozdělat oheň jinak tady umrznem"řekne naléhavě. Ze zdí teto chaty na mě sálá zima. "Jak se vlastně jmenuješ"zašeptám "Roy"odpovídá. O to je divné takle jse jmenoval nejlepší kamarád ze školy. Na co to vubec myslim ani by to nešlo je to blbost. V noci se probouzím s zatnutými zuby. Je mi strašná zima necítim nohy.
To si dělaš srandu on spí bez trička v téhke zimě. Leží na zemi na koberci. Nedá mi to du potichu k nemu šahnu si prstem na jeho leve rameno je hrozně horký. "Neboj nemam teplotu" zleknu se že mě načapal. Bere mě za ruku "ale ty jsi uplně ledová pojď sem" zašeptá. Přitáhne si mě k sobě a já už nejsem tak ledová jako prve."Musíme jít dál"budí mě. Pomalu se zvedám."Ne nikam nejdu zustanu tady" protestuji "To by bylo až moc snadné ležet a nic nedělat" ušklíbne se. Velice neochotně se zvedám a nandavám si boty. "Musím na zachod" oznamuji mu "dobře jdu s stebou" bezstarostně krčí ramenem a nazovouvá si boty "no tak na to zapoměn nebu čurat před tebou "vyjeknu. Po te se ješte chvilku dohadujeme o mé bezpečnosti, ale nakonec mi ustupuje. Vyhrála jsem. Jdu lesem kousek dál od chlupy za velky strom. Když dodělám svou potřebu něco se se mnou děje motá se mi hlava a já slyším šílený křik nějaké ženy zavíram oči vydím kolem sebe krev jsem k něčemu připoutaná nemohu se hýbat mam na rukou krev tečou mi slzy po tavářík.Otevírám oči Rey se mnou třese byla to jen ošklivá představa. Chudáček má slzy v očích a šeptá moje jméno pohladím ho po tvaři a on mě obejme. Jsem hrozně vyčerpaná nevím jestli to v te představě jsem byla já...nebo jiná žena nechci se nad tím už dále zamýšlet. Po dlouhém couraní po lese a dvě hodiny přednášek o tom co se mi muže stat samotné v lese jsem unavena "kam mě vubec vlačíš?" utahaně řeknu "k tvému prozření" odpovídá s usměvem. To už tady jednou bylo, ale stale nevím co mám dělat. "Musím na tebe davat pozor" ujišťuje své vlastní přesvědčení. "Prosím nebuď pořad tak mrzutý" draždím ho "tohle není sranda" říká s važným výrazem na tavři "ale je chytni mě" zařvu na něj a už začínam zrychlovat. Nejdřív stojí jako omráčený, ale potom začne křičet moje jmeno s usměvem na rtech. Mám už docela slišný náskok. Najednou ho za sebou nevidím ztrácí se mi usměv z tváře najednou na mě ze zadu někdo vyskči a povalí mě do zelené travy s velkou ulevou zjišťuji že je to Roy vykřiknu překvapením. "Už mi nikdy neutečeš" zavrčí na mě. Už to dál nevydržím a přimačknu své rty na jeho. Nejprve zkamení, ale potom se k mně přidává je to pomalé, ale užasné. Nevím jak dlouho tady na sobě ležíme, ale přijde mi to jako celé roky. "Musíme se někde vyspat" podotkne když vstává na nohy. Po dlouhém pátrání nacházíme jeskyni. Ladně si v ní lehám na zem a on zaujímá místo vedle mě. Obracím se na bok a on uďelá to samé za mnou přehazje svou paži přes tu mou. Už se mi zavírají oči když v tom zasebou slyším v jeskyni šířícíse dlouhou ozvěnu "miluji tě". Ty dvě slova mě berou ua srdce. "Já tě taky miluju" s láskou zašeptám a usínám.
