Pošmourno

Nastal listopadový den. Venku byla zima a pošmourno. Už zase se pohádali. Nevěděla co dělat, tak vyběhla ven jen ve svetru, a se školní brašnou si sedla k jezeru. Jenomže jí začínala být zima. Ale copak se může vrátit? Vysmál se jí, že jsou její hloupé diagramy k ničemu. Možná jsou, ale tolik bolelo slyšet tahle slova zrovna od něj. To on si vybral, že se po bitvě vrátí a dostuduje sedmý ročník. Ona mu jen chtěla pomoct. Neměl právo jí takovým způsobem ubližovat. Ne, tohle nebude snášet. Vzala pergamen a brk a jala se sepisovat seznam pro a proti. Velkým písmem nadepsala: Já a Ron. Zamyslela se a začala psát první "pro". Nakonec nalezla pouhá tři. Zato "proti" výrazně převyšovalo. Sbalila si věci a rozhodnutá vyrazila zpátky k hradu. Naneštěstí sotva vyšla, spustil se prudký liják. Ve Vstupní síni na sebe použila vysoušecí kouzlo, ale bylo nejspíš pozdě. Udělala tři kroky a kýchla. Obrátila směr své chůze a místo do společenské místnosti, zamířila k ošetřovně. Netrvalo dlouho a ocitla se před ní. Čekalo ji však nepříjemné překvapení v podobě lístku na dveřích: V případě potíží se, prosím, obraťte na profesora Snapea. Dnes nejsem, z osobních důvodů, přítomna. Madame Pomfreyová.

"No skvělé! Hurá do sklepení!" zamumlala si Hermiona.

Profesor Severus Snape nebyl v nejlepší náladě. Jeho výzkum vlkodlačího lektvaru se už měsíce nepohnul z místa. Právě zkoušel novou variantu, když ho vyrušilo zaklepání.

"Dále," zavrčel. Jaké ho stihlo nemilé překvapení, když se za dveřmi objevila Grangerová. Zamračil se a oplatil jí její pozdrav. "Zavřete za sebou, posaďte se a mlčte. Pokud promluvíte, přijdete o spoustu bodů!" Hermiona si sedla a nevydala jedinou hlásku. Přemýšlela. Před válkou byl snad úplně stejný, možná horší. Vlastně, teď je někdy příjemný, což nechápu. Musí se cítit tak sám, stejně jako se už týdny cítím já. Najednou ji nečekaně zašimralo v nose. Hlasitě kýchla, což vyvolalo okamžitou reakci. Snapeovi vypadla z ruky blána z dračího srdce a spadla přímo do lektvaru. Navíc, místo čtvrtky, která měla být nadrobno nakrájená, tam spadla celá. Než stačil zareagovat, lektvar vybouchl. Vyděsila se, Merline, strašně se vyděsila. Snape se mezitím vzpamatoval. "Jste v pořádku?" zeptal se jí. Hermiona se prohlédla a prohmatala. Měla drobnou popáleninu na levé líci. Následně pohlédla na Snapea, který vypadal o mnoho hůř.

"Jsem poměrně v pořádku, mám jen malou spáleninu na tváři. " Snape přispěchal k ní, změřil si ji kritickým pohledem, donesl dezinfekci a balzám proti popáleninám, a začal ji ošetřovat. Jeho hbité prsty jí umyly obličej vodou, vydezinfikovaly tvář a namazaly ránu balzámem. Uvolnila se, bylo to tak známé. Během války se několikrát ošetřili navzájem. Jako nejinteligentnější v řádu si nakonec takříkajíc zbyli a začali pracovat spolu. Nebyla to až tak špatná spolupráce, jak si z počátku myslela. Ze zasnění ji probudil křik.

"Vy šprtko jedna! Copak jsem neřekl dost jasně, že máte být zticha?! Chtěla jste nás oba zabít? Kde jste nechala mozek..." Zrovna se nadechoval, aby ze sebe vychrlil další várku urážek, když ho začaly rány štípat. Hermiona se ale odhodlala k akci a nahmatala hůlku.

"Petrificus Totalus," pronesla a začala s léčením. Věděla, že by ji nenechal se ho dotknout, že by se raději vyléčil sám. Ona ale pocítila potřebu se ho dotýkat. V momentě, kdy zaléčila poslední ránu, už byla naprosto ztracená v jeho očích. Toužila jej políbit. "Finite" zavelela a odstoupila od něj. Nevěděla co dělat, něco ji k němu táhlo. Marně uvažovala, kde se ten pocit vzal.

Severus Snape, ač by to nikdy nepřiznal, byl okouzlen. Úplně zapomněl, že se nechal spoutat, jako nějaký začátečník. Vzpomněl si na jednu noc v knihovně, na Grimauldově náměstí, kdy nemohl usnout. Vyšel si jen v županu půjčit nějakou knihu. V knihovně už však někdo byl. V jednom z křesel spala schoulená Hermiona. Měla na sobě jen jemnou noční košilku na ramínka, dosahující do půli stehen. Deka z ní nejspíš už před nějakou chvílí spadla. Soudě, podle jejích chladem ztvrdlých, a pod košilkou patrných, bradavek, jí byla zima. Musel polknout. Deku k ní pomocí hůlky dolevitoval a odešel. Tu noc nespal. Od té doby se mnohé změnilo. Držel si větší odstup, byl chladný a odháněl ji. Nemohl přiznat, že by k ní mohl začít něco cítit. Navíc teď chodila s tím hloupým Weasleyem. Zpátky do reality ho vrátil tichý povzdech. Zadíval se na ni. V jejích očích jakoby něco plálo. Znovu mu na mysl vytanula vzpomínka na její bradavky a políbil ji.

Hermiona nejprve nevěřila, že je to pravda, ale poté se poddala a začala polibky oplácet. Olízla mu rty a vstoupila jazykem do jeho úst. Severus ji instinktivně přitiskl k sobě. Vzal ji do náruče a donesl do postele. Vzájemně se svlékli. Severus, nyní tyčící se nad ní, si ji se zájmem prohlížel. Hladil ji a laskal, ona se pod ním prohýbala a sténala. Když cítila, že to déle nevydrží, odehnala jeho ruce a otočila jej na záda. Teď si ona prohlížela jeho. Nikdy by nevěřila, že je tak hubený. Hladila celé jeho tělo, až dospěla k erekci. Polaskala sametovou kůži, stiskla jeho penis a pohybovala rukou nahoru a dolů. Po chvíli se Severusův výraz změnil. Právě mu v hlavě bleskla myšlenka, že kdyby neexplodoval ten lektvar, nic z toho by se nestalo. A pak mu vše došlo. Blána působí ve větším množství v daném lektvaru jako afrodiziakum. Ihned od sebe Hermionu odstrčil. Byl příliš rozčilený. Neuvědomil si, že použil víc síly, než bylo třeba. Vlivem toho Hermiona dopadla tvrdě na zem. Zlobila se, bolel ji zadek, který si narazila, a cítila se pokořená. Severus nečekal na její reakci. Vyběhl z ložnice, zabouchl dveře a zamkl je nejdůmyslnějšími kouzly. Hermioně se spustily slzy. Jak mohla být tak naivní a myslet si, že by o ni snad někdo stál.

"Hermiono, je mi líto, ale budeš tam muset zůstat až do rána. Ten lektvar funguje jako afrodiziakum, nechci, abys něčeho litovala," ozvalo se zpoza dveří.

"Blbec," ulevila si potichu a otřela si oči. "Dobře, děkuji za včasné upozornění, jen to nebylo moc milé. Shodil jsi mě na zem!" Severus se zamyslel. Udivilo ho, že mu tyká, pak si ale uvědomil, že i on tykal jí. Vlastně se na tom domluvili po jedné ošklivé bitvě. Měli četná zranění a Hermionu zasáhla řezací kletba. Utrpěla také zlomeniny žeber, a tak se nemohla vůbec hýbat. Poprosila tehdy Severuse, jestli ji ošetří. Bylo to poprvé a naposled, co ho o to požádala. Tenkrát ji musel celou vysvléct. Další den ráno mu oznámila, že už ji viděl nahou a proto jí přišlo vhodné, mu nabídnout tykání. Nešlo mu to přes pusu dlouho. Ale válka trvala hodnou dobu a mnohé změnila. Když se vrátili do školy, přešli opět k vykání a velmi se od sebe vzdálili.

"Promiň, nechtěl jsem ti ublížit." Nevěřil vlastním uším, on, Severus Snape, se omluvil. Ale můžeš za to ty, šeptal mu malý hlásek v hlavě.

"Nemám ti co promíjet," odpověděla Hermiona. "Jen je dnes vážně špatný den. Pohádala jsem se s Ronem. Zítra se s ním rozejdu. Ten vztah mi akorát ubírá energii." Severus dlouho mlčel. Za půl hodiny se jí zeptal, jestli něco nepotřebuje. Odpověděla, že ne. Sama se ho optala na jeho zranění. Nakonec debatovali celou noc. Druhý den ráno, když si byli jistí, že jsou účinky pryč, pustil Severus Hermionu z ložnice. Poděkovala mu a rozloučila se. To byla zvláštní noc, pomyslela si cestou do Velké síně a ani nezaregistrovala pár onyxově černých očí, které se po ní dívaly.