Neznámí

1.

Byl jsem nervózní. Kdo by nebyl? Tohle měl být můj první den v opravdové škole s opravdovými lidmi mého věku. K tomu jsem přišel uprostřed školního roku. Ale být věčně zavřený doma mě nebavilo. Zhluboka jsem se nadechl, když limuzína zastavila před školou. Čekala na mě Chloe. Moje jediná kamarádka. Je jedním z důvodů, proč mi otec vybral tuto školu. Prý byla jiná než ostatní. Jak mi, ale neřekla. Už z jejího oblečení jsem, ale usoudil, že nebude normální. Přes bílé šaty s červenou sukní posetou černými tečkami měla přehozený černý svetřík. Zdála se mi nějaká vyšší. Když jsem se podíval na černé šněrovací boty na podpatku s volnou špičkou vše mi bylo jasné. Samozřejmě nezapomněla na hromadu náramků, řetízků a z nějakého důvodu si vzala i čelenku, přestože vlasy měla sepnuté do ohonu. Její šatník mi byl vždy záhadou. Nehledal bych za jejím novým stylem nic divného, kdyby se nezmínila o uniformách. I když její papík jí mohl zajistit jinou.

,,Adrienku," vrhla se mi kolem krku. Nesnáším když mi říká "Adrienku". ,,Ahoj Chlo," usmál jsem se na ni. ,,Ty mě budeš provázet školou?" ,,Ne," otráveně zakroutila očima, ,,jen jsem tě chtěla pozdravit, učitelé mi nedůvěřují." Nedivím se jim. Pochyboval jsem že o škole ví víc než to kde jsou dveře. ,,Máš jít s Marinette," hodila hlavou směrem do školy. Ještě nějakou chvíli jsme si povídali než zazvonilo a ona zmizela za dveřmi.

Za chvíli z poza nich vyšla dívka s tmavými téměř modrými vlasy pracně smotanými do drdolu. Její krásu vystihovaly šaty, které měly horní část černou s zeleně neonovými pacičkami a odkrytá záda, dolní část šatů tvořila bílá sukně k tomu všemu ladily černé náušnice s neonově zelenou packou na nose jí seděly černé brýle  s neonovými pacičkami na rozích obrouček, nemohl jsem ani přehlédnout podkolenky na konci s kočičím obličejem. ,,Ahoj." věnovala mi sladký úsměv. ,,Jsem Marinette Dupai–Cheg a ty musíš být Agrest... Promiň nevzpomínám si na jméno." Tato věta mě opravdu zaskočila. Každá dívka v Paříži věděla, jak se jmenuji. ,,Adrien.  Rád tě poznávám." oplatil jsem jí úsmĕv. ,,Já tebe taky. Moc se ti omlouvám. Bála jsem se, že budeš jako Chloe. Dost o tobě mluví." její jméno vyslovila hořce. Asi se neměly zrovna v lásce. Vlastně si nejsem jist, s kým vychází dobře. ,,Tak pojď, mám tě provést školou, ale napřed se zastavíme ve třídě, aby ses představil. Nic extra," mrkla na mě. Pochyboval jsem, že mě někdo nebude znát. Ovšem skutečnost, že si nepamatovala moje jméno mě znejistila a zároveň se mi zamlouvala.

Následoval jsem ji do školy. Za dveřmi se nacházel dvůr. A nad ním se po stranách tyčila škola. Musela mít nejmíň tři patra. Podle všeho se jednalo o hodně starou stavbu. Možná to býval i zámek. Jenom možná. Nebyl jsem žádný historik nebo tak něco. Všiml jsem si pár oprýskaných míst na omítce a nebyla tamto pavučina? To místo mi docela nahánělo hrůzu. Nemohl jsem si nevšimnout jinak namalovaných stran areálu. Na jedné straně byla stěna černá s neonovými packami, kdežto druhá byla červená s černými puntíky. ,,Já vím, že naše škola nevypadá nijak vábně, ale zamiluješ si ji. Věř mi." odpověděla na moji nevyřčenou otázku. ,,Jak jsi–" ,,To věděla?" skočila mi do řeči. Přikývl jsem. ,,Léta praxe. Nejsi první prvák, kterého provázím." Myslel jsem, že je taky prvačka. Nemohla být starší, než já. Byl jsem o hlavu vyšší. ,,A nejsi náhodou–" ,,Prvačka?" zase to udělala. Ta holka mě vážně začínala trochu děsit.  ,,Jsem. Máš pravdu. Patří to tady mým rodičům, takže znám tohle místo líp, než kdokoli jiný." Rozmáchla se rukama, aby své tvrzení potvrdila. Přikývl jsem. Nechtěl jsem jí pokládat další otázky. Stejně je znala.

Šli jsem po schodišti k mohutným dveřím. Marinette je otevřela jako nic, přestože musely být opravdu těžké. Čekal jsem, že vevnitř to bude vypadat stejně jako venku. Byl jsem však překvapen. Bylo to poměrně moderně vybavené. Mramorová podlaha se schodištěm z téhož mramoru by mi naháněla husí kůži, kdybych na ni nebyl zvyklý z domu. Nepatřičně působilo skleněné zábradlí a podivné cedulky. Jedna, jenž ukazovala doleva, na sobě měla znak berušky. Kdežto druhá, která ukazovala doprava, měla znak zelené kočičí packy. ,,Co znamenají?" ukázal jsem na symboly. ,,Brzy to zjistíš," tajuplně se usmála, z čehož mě zamrazilo. Zamířili jsme nahoru po schodišti.

,,Zrovna máme spojenou hodinu." Ukázala na dveře učebny s oběma symboly. Přikývl jsem, přestože mi to nedávalo smysl. To jsou všechny školy tak komplikované nebo jenom tato? Oknem ve zdi jsem si třídu prohlédl. Konečně celkem normálně vypadající místo. Celkem. Na jedné straně třídy seděli žáci v podobném oblečení Marinette. Na druhé straně měli oblečení jako Chloe. Zatímco ti v černém seděli naprosto vzorně a opravdu zaujatě poslouchaly učitelku, ti v červeném pokládaly nohy na lavice a evidentně jim učitelka byla naprosto ukradená. Chloe v první lavici si dokonce pilovala nehty a dívka o lavici výš v červené košili s černými puntíky koukala do mobilu. Vešli jsme do třídy. Všichni na nás upřeli pohled. Ano, opravdu všichni. Nervózně jsem ji zamával a usmál se. ,,Vítej," usmála se na mě učitelka v černém saku a červenou sukní se zeleným páskem. ,, Adriene, představ se třídě," pobídla mě Marinette. ,,Ahoj. Jsem Adrien Agre–" přerušila mě salva holčičích výkřiků. ,,To je ten model! Můžeš mi dát rozhovor?" zakřičela holka, co před chvílí držela mobil. ,,Konečně se něco bude dít!" vypískla další dívka. Seběhla se hromadná hádka dívek, která mě má radši a Marinette mě vyvedla ze třídy dřív, než se o mě začnou přetahovat. ,,Promiň. Většinou jsou...," zjevně hledala správný výraz, ,,tišší." zakončila větu. Nemohl jsem si pomoct, ale usmál jsem se. ,,A co teď?" ,,Musíme do ředitelny, aby ti vybrali třídu," zamyslela se. ,,Nejspíš tě dají k nám, vypadáš celkem..." změřila si mě pohledem, ale větu nedokončila, jenom se otočila a vydaly jsme se do ředitelny. Znervóznilo mě to, ale rozhodl jsem se zeptat na něco jiného. ,,Jak přesně mi vyberou třídu?" ,,Nemáš se čeho bát, jde jenom o jednoduchou zkoušku." Mávla nad tím rukou. Na sucho jsem polkl. Takové věci se určitě v jiných školách nedělají.

Tak jo... První kapitola je tady. Jak se líbila? Sice je dost krátká, ale já vážně nesnáším začátky. Ale co jednou se mi to určitě podaří. Za chyby v textu se omlouvám.

Díky za přečtení a zase příště.

Vaše Rev!