Malibu, my new home ✔

7.

Už to byl měsíc, co se k nám nastěhovali Avengers. Od té doby to skutečně bylo ,,veselý", hlavně pro Tonyho.

Pan Bruce Banner rozbil hned druhý den skleněnou dekoraci ve foyer, tak jsme ji jeli vyměnit. Jenže jakmile Pepper s Tonym vypadli z domu, Vision málem podpálil kuchyni. Pepper mu řekla, ať už radši nic nevaří a proto když jsou pryč, máme na oběd vždycky paprikáš (který mi ale vůbec nechutná), protože je to jediný jídlo, který Vision opravdu umí.

A Thor si neustále potřebuje hrát. Z oken nám urval záclony, protože si hrál na ,,princeznu".

A to je jen zlomek toho, co se u nás děje.

Ale dnes večer je Tony vezme na pařbu do nejbližšího klubu. Řekla jsem, že já nikam nejdu, neboť mám večírků už po krk a taky nevím co bych dala za to být zase sama doma.

Uvařila jsem kafe a sedla si na gauč. Užívala si, že konečně vypadli. Měla jsem jich už po krk.
Sledovala jsem Titanic, když v tom se ozvala velká rána. Opatrně jsem šla k oknu a podívala se ven. Nic zvláštního jsem ale nezpozorovala.

Zazvonil zvonek u dveří. Docela jsem se lekla. Nechtěla otevírat, ale ten dotyčný se dobýval dál, opakovaně zvonil, proto jsem to už nevydržela a šla otevřít.

Ve dveřích stál vysoký muž s s delšími černými vlasy po ramena. Prohlížela jsem si ho.

Avšak nemohla přehlédnout jeho krásné modrozelené oči. Úplně jsem se v nich ztrácela. Vypadal jako... Loki.

,,Bydlí tu pan Plechovka?" Zeptal se.

Nechápavě jsem zakroutila hlavou.

Vytáhl z kapsy lísteček a četl:

,,Sto osm osmdesát, Malibu point, devět set dva, šedesát pět. Tady má bydlet. Je to tahle adresa?"

,,Ano, je." Odpověděla jsem udiveně. ,,Ale bydlí tu pan Stark, ne pan Plechovka... Pokud ho hledáte zde."

,,Je doma?"

,,Není." Řekla jsem rázně.

,,To je dobře." Nakráčel si dovnitř, jakoby mu to tam patřilo.

,,Ale... On vám sem nedovolil jít! Nebo o tom aspoň nevím, ale nemyslím si, že..."

,,Hele, přestaň mluvit a uvař mi kafe." Skočil mi drze do řeči a rozvalil se na gauč. Sledovala jsem ho s otevřenou pusou.

Že si tohle dovolí!

,,Tak bude to!?" Křičel na mě.

,,Nebudu dělat, co mi řekněte! Neznám vás, chováte se tu jako doma... Kdo tedy sakra jste!"

,,Zmlkni!" Zařval z plných plic. ,,Já si budu dělat co chci a ty, Kirsten Elisabeth Wilsonová Starková, nebo jak se vlastně jmenuješ, budeš dělat to, co ti řeknu, rozumíš?!"

,,A - ano." Řekla jsem vylekaně.

Postavila jsem na kávu.

,,Co je to za film?" Zeptal se o něco víc mile.

,,Titanic. Je to o..."

,,Na to, o čem to je, jsem se tě vůbec neptal, poněvadž jsem to pochopil. O lásce - tak zbytečná věc."

Vzal do ruky ovladač a vypnul televizi. Položila jsem mu na stůl to kafe a sedla si naproti něj do křesla. Přemýšlela o tom, jestli se ho na něco zeptat, odhodlala jsem se k tomu.

,,Mužů mít... Otázku?"

Podíval se na mě a usrkl si kávy.

,,Jakou?"

,,Kdo jste?"

,,Loki Laufeyson z Asgardu, jestli tě to tolik zajímá. Až na to, že mě odtamtut vykopli. Proto jsem tady - nemám kam jít." Řekl smutně.

,,To se musíte chovat takhle? Nedivím se vám, že vás nikde nechcou."

Bylo mi ho trochu líto. Ale je to cizí člověk - není možné, aby tu byl. Ale výjimky se dělají.

,,Jestli chcete, můžete tu přespat."

,,Jo, to byste byla hodná slečno Starková!"

,,Pojďte, zavedu vás do pokoje. Pod podmínkou, že se budete chovat slušně."

Věc, kterou jsem podnikala nebyla správná. Ani trochu, měla jsem z toho divný pocit.