Pokrevní klíče

4. A teď ?

Hádali jsme se věčnost, proč bych měla ? Opakovala jsem pořád dokola, dokud ho to nezačalo štvát. Došlo mi co je zač a co se vlastně stalo, ale uvědomovala jsem si to, až když byl tak vytočený, že se kolem mě pohyboval, tak rychle, až jsem to nedokázala, ani postřehnout. Taky začal házet vším, co měl po ruce, aspoň že ne po mě, i když mě ty věci vždy přeletěli, občas vyrval i něco ze zdi. Hádali jsme se tak dlouho, dokud jsem nezačala lapat po dechu, věděla jsem proč, protože upíři potřebují k životu krev.  Opakoval to jako básničku. Všechny klíče jsou v krvi, ta život dává a také si ho bere. Nedalo se to vydržet, vše jsem mu slíbila, ne protože bych chtěla, ale kvůli bolesti která se nedala vydržet. Vysvětlil mi proč, když se mládě do 24 hodin po proměně nenapije krve, zemře, což je trošku ironie, vzhledem k tomu, že musíte zemřít, aby jste se mohli proměnit.

Jakmile mi předal nemocniční sáček s krví, okamžitě jsem ho nekontrolovanými tesáky prokousla, takže většina krve skončila na podlaze. Znovu se mi smál a vysvětlovat, že si musím uvědomit, že kdykoliv když cítím hlad, objeví se tesáky a že jsou jak kočičí drápy, musím se s nimi naučit pracovat. Donesl mi k židli další krev a než mi dal další sáček pod pusu, řekl mi ať s načerpanou silou roztrhnu provazy, ani jsem se nesnažila a provazy byli dole. Sáček jsem si vzala a on mi přitom ukazoval, jak ho prokousnout, aby jediná kapička nepřišla na zmar.