Snow hell

Samota, zima a narušitel

                            Ahoj, jmenuji se Belinda Ricci a jsem totálně v háji. Ptáš se proč? Odpověď je taková- Co by jsi TY dělal, kdyby se ti během vteřiny změnil život a musel by jsi strávit celý zbytek života tím, že budeš jen utíkat před smrtí? Vzdal by jsi to a nebo utíkal, ba dokonce i bojoval?

Je to trapný, že si píšu deníček. Ale už jsem pár dobrých dní s nikým nepromluvila. Ztratila jsem skupinu ... Ztratila jsem Damiena... Jsem jim na stopě, ale to ONI mě také. Kdo že jsou oni? TI, co mi zničili život a nepřejí si nic víc, než mou smrt.

                        Zavřela jsem deník a pozorně poslouchala. Zdálo se mi, jako bych něco slyšela. Opatrně jsem vstala, ne úplně, jen jsem se přikrčila-ona mi to ani moje základna vstát více nedovolovala- a opatrně jsem se podívala škvírou v prknech ven. Venku byla zima, tak mínus 20°C odhadla bych. Mohl být tak Prosinec, možná před Vánoci, možná po nich. „Chybí mi Vánoce a teplo krbu." pomyslela jsem si. Už jsem si chtěla sednout zpět na své místo a pokračovat v psaní, ale najednou jsem něco uviděla. Tak krásné a majestátní stvoření. Hnědé, svalnaté, vysoké tělo pokryté krátkou srstí se vznešenými parohy se procházelo v mrazivé kopře sněhu jen pár metrů ode mě. Natáhla jsem ruku do koutu základny pro luk a opatrně se snažila otevřít horní dvířka. Když jsem je otevřela, hodila jsem si na záda brašnu s šípy a vylezla ven. 
                        Krčila jsem se ve sněhu pod stromem v keři. Sníh mě mrazil na lýtkách a suchý zimní vítr mě štípal do tváří. To šlechetné zvíře se pomalu procházelo, jakoby ani netušilo, že je to jeho možná poslední procházka. Doufám, že je. Opatrně jsem natáhla ruku za hlavu a vytáhla šíp z brašny na zádech. Mám jen jednu šanci, abych si obstarala jídlo na několik dní. Nasadila jsem šíp na luk a napnula ruku. Vydechla jsem a snažila se soustředit. „Jen jedna šance." pošeptala jsem a šíp vystřelila. Letěl vzduchem a jelen se svalil k zemi. Radovala jsem se, ale ne na dlouho. Zleva se k jelenu blížil velký šedý vlk.

                       „Ne! To je moje jídlo!". Natáhla jsem opět luk a vystřelila po něm šíp. Minula jsem. Vlk na mě obrátil svou mohutnou hlavu. Prohlížel si mě svýma žlutýma krvelačnýma očima. Jeho tvrdé rysy náháněly hrůzu. rozeběhl se směrem ke mě. „No do prdele." Sáhla jsem po dalším šípu, ale brašna byla prázdná. Byl už jen pár metrů ode mě. Otevřela jsem dvířka a skočila dolů do mé základny. Držela jsem jednou rukou dveře, které se pod tíhou vlka a jeho drápů lámaly. „Tak kde je, kde je!". Nohou jsem se natáhla pro druhou brašnu. Dvířka se lámaly a vlk se mi zubama zakousl do předloktí. Zařvala jsem bolestí, ale nepouštěla jsem je. Druhou rukou jsem otevřela podanou brašnu a vyndala z ní černou pistol. Chtěla jsem nasadit tlumič, pustila dvířka, otevřela tašku a hledala ho. Dvířka se prolomila pod tíhou vlka, praskla a vlk se na mě vyřítil. S plnou tlamou ostrých zubů se mi už ve skoku drásal lačně po krku. Natáhla jsem ruku se zbraní a zmáčkla spoušť. Zasáhla vlka a ten se na mě bezvadně svalil.

                         „Tak teď oficiálně máme míň než 24hodin na to, abychom si našli novej úkryt Belindo. Skvělé.." odfrkla jsem si nahlas a bezmocně se chytila za chlavu. Převalila jsem vlka na zem a začala si balit věci v základně. Byla jsem zvyklá opouštět místa rychle a bez váhání. To vás už život v útěku naučí. Hodila jsem si na sebe kožich, tašky na záda a vylezla ven. Narovnala jsem se a zkoumala terén. Nejhorší verze by byla ta, že bych teď uviděla JE. Muže v černých oblecích s nekonečnou zásobou palných zbraní kráčejících kupředu s cílem zabít mě. Díkybohu jsem nic takového neviděla. Nikde nikdo, naprosté ticho a bílý třpytivý sníh. Šla jsem k mrtvému jelenovi. Jelen bezmocně ležel na zemi. Kolem něj se sníh zbarvil do ruda. Bohužel jsem už neměla čas si jelena odtáhnout do základny a udělat si hostinu, která by mi vydržela nejméně na tři dny. Vytáhla jsem tedy z kapsy nůž a odřezala mu kus že zadního stehna, abych měla aspoň nějaké jídlo. Vstala jsem a vykročila vstříc další chladné cestě k mé ztracené skupině.