Trouble (JBFF)

CHLADNÝ VZDUCH NA MÉM TĚLE

To nemůže, nemůže to být on… myslela jsem, že je z toho vězení nikdy nedostane.

Kroky se pomalu blížili, byly blíž mému pokoji a najednou se začaly vzdalovat.

„Adele!“ Zakřičel nahlas a najednou se kroky začaly zase zrychlovat.

Vtrhnul do pokoje a začal na mě řvát.

Jeho tvář, která byla osvícená světlem z chodby se na mě zle dívala a jeho nozdry byly nebezpečně zvětšené.

Supěl.

„Ty malá, zkurvená běhno! Kvůli tobě mě zavřeli, ty krávo jedna debilní!“ Křičel a pomalu se ke mně blížil.

V ruce cosi držel.

„A teď za to zaplatíš, ty kurvo!!“ Dal mi onu věc, o které jsem hned zjistila, že je zbraň k hlavě.

„Tati, prosím ne… nedělej mi to. Já za to nemohla. Prosím, nedělej to, moc tě o to žádám. Jsem přeci jen tvoje dcera.“ Škemrala jsem, ale bylo mi to očividně k ničemu.

Měl na sobě vězeňské oblečení a dost napito.

„Svlíkni se, ty couro!“ Zavelel a dal prst na spoušť.

„Tati…“ Řekla jsem tichým hláskem, ale on mě překřičel svým „Dělej a neser mě! Do naha!“

Nahnula jsem se, abych si mohla sundat tričko od pyžama.

Neměla jsem pod ním nic jiného než svou kůži.

„Rychleji!“ Zavelel.

Proč to dělá? Snad mě nechce… to ne.

Uvědomění si, co mi chce zřejmě udělat, bolelo víc, než představa nad tím, jak mě zabíjí.

Olízl si spodní ret a díval se na má ňadra.

„A teď spodek!“ Znovu zavelel.

Svlekla jsem si tedy i spodní díl.

Táta… nemůžu mu už říkat táta. Ten úchyl si začal sundávat vězeňský oblek, až byl úplně nahý.

Teprve teď jsem si začala uvědomovat, kde je asi máma.

„Co si udělal s mámou?“ Zeptala jsem se a doufala, že odpoví.

„No řekněme, že už jsem dneska jednou střílel do něčí hlavy.“ Zasmál se ďábelsky a sednul si na mou postel.

Couvla jsem co nejvíc ke druhé straně postele a zavřela oči.

Prosím, Bože, zachraň mě. Prosím. Ať je to jenom zlý sen a až se ráno probudím, budu na to moct zapomenout.

Otevřela jsem oči, ale ten hnusák se začal šahat do rozkroku.

Znovu jsem je zavřela.

Do pokoje zafoukal studený vítr, otevřeným oknem a já jsem sebou trhla.

Znovu jsem si odříkala to, co předtím a otevřela oči.

Nikde nikdo.

Byla jsem oblečená a přikrytá dekou.

„Co to bylo za vidinu?“ Řekla jsem si pro sebe nahlas.

Asi už blázním z těch věcí, co čtu.