Příčná ulice 2019
"Ino, tak co, na co se těšíš do Bradavic?", zeptá se děda.
"Těším se akorát tak na kamarádky a jídlo."
O pět minut později jsem zahlédla Daphniiny hnědé kadeře.
"Dědo! Dědo! Tam je Daphne!"
"Abyste se s Daphne ze sebe nezbláznily prosimťe." Řekl děda se smíchem v očích.
"Daphne, Daphne! Proč jsme byly tak dlouho odloučeny! Bože, proč?"
"Protože to tak Bůh chtěl, Ino!"
"Proč je tak krutý!"
"Ale nechte toho, holky. Já myslel, že jste z toho vyrostly." Vložil se do rozhovoru děda.
"My? Nikdy!"
"Bože."
"Ino, Ino! Tam je Scorpius! Zdrháme!"
A opravdu tam stál blonďatý, modrooký a celkově pohledný kluk. Ale byl to Scorpius, takže u něj sice platilo pohledný, ale zároveň u něj platilo blbý, vypatlaný, nepřemýšlející a všechno tohoto tématu týkající se.
"Aaaaaaa, Scorpius!"
"Aaaaaaa, dvě magorky!"
Bože, jak moc já se těším na okamžik, kdy už nebudu potkávat Scorpia každý den!
"Daphne, dědo, jdeme do Děravého kotle!"
"Proč!?"
"Protože tam nejde on!"
"Proč ne? Jdeme!"
"Co si dáš, Ino?"
"Máslový ležák, ty?"
"Já asi taky."
Došli jsme do Děravého kotle. Seděli tam Potterovi, Weasleyovi a zbytek klanu Blacků. Pak jsme tam byli ještě my.
"Ahoj Harry", řekl děda.
"Ahoj Siriusi, Ino a Daphne! Už máte všechno potřebné?"
"Vypadá to, že ano. A vy?"
"Taky."
Naprosto mne fascinuje, jak se všichni baví. Já osobně se bavím jen s Daphne, Susanne a Alfrédem, synem Lenky Láskorádové. V budoucnu bych se chtěla zabývat historií kouzelníků. Daphne by chtěla být na odboru záhad.
"Jé, tam je Alfréd! I se Susanne!" Řekla Daphne.
"Ahoj!" Řekla jsem.
"Ino! Daphne! Vy už jste tu taky!"
"Ne asi," 'řekla jsem.
"Daphne, prosím tě, ty už sis zase nabarvila vlasy na hnědou?"
"No dovol! Já si je náhodou neobarvila. Já si je pouze vrátila do původní podoby."
Abych to lépe popsala. Daphne měla odmalička hnědé vlasy, ale pak se na konci druhého ročníku nepohodla s Malfoyem a on jí obarvil vlasy na blond. Dva týdny jsme se snažily přijít na to jaké zaklínadlo použít, abychom jí vrátily původní barvu vlasů. Po dvou dlouhých týdnech jsme to kouzlo našly. Po použití toho kouzla měla Daphne zpátky svou barvu vlasů. A stejně si to kouzlo nepamatuji.
"Bože, je vůbec možná stálá existence Daphne Greengrassové?" Zeptal se nejspíš omylem nahlas Alfréd.
Sice to nebylo nijak špatné, ale mě to skoro jako všechno hrozně naštvalo.
"Levicorpus!" zvolala jsem. Kouzlo už vynášelo Alfréda za nohu do vzduchu.
"Ino, neblbni!" řekla Daphne, "mě to tolik nenaštvalo."
Sklonila jsem hůlku. Alfréd spadl na zem.
"Ino, co když se někdy na někoho naštveš kvůli naprosté banalitě a zabiješ ho?"
Měla pravdu, měla bych se naučit lépe se ovládat. Co když někoho někdy opravdu zabiji?
"Ino, pojď už, měli bychom jít."
Šli jsme zpátky domů do domu na Grimmmauldově náměstí 12.
Zabalila jsem si vše potřebné, vzala svou sovu Olivii a poslala po ní vzkaz Daphne, Susanne a Alfrédovi ať se k nám ráno v osm přemístí.
Ráno v půl sedmé
Vstala jsem raději dřív, abych se ještě přichystala na odjezd na nádraží King's Cross, ze kterého nám v jedenáct odjížděl vlak. Sedla jsem si ke krbu a trpělivě vyčkávala první příchozí.
