Osud ve hvězdách

Je večer. Sedím na posteli v tureckém sedu, dívám se skrz okno na nebe a slzy mi tečou po tváři. Dívám se na hvězdy, které přes světla města nejsou téměř vidět, a marně se ptám: „Proč? Proč můj život jde právě touto cestou? Proč na tomto světě vůbec ještě jsem?"

Hřbetem ruky si utřu mokré oči a zase se zpátky zahledím na fotky, které vyhnaly mé slzy ven. Jsou to fotky mě a mých spolužáků a spolužaček v době, kdy jsme chodili na základní školu. Devět let... Devět dlouhých let prožitých se strachem a s úzkostí. Už jsou to bezmála tři roky po odchodu a já bych měla na tuto část života zapomenout. Problém je, že já nechci. Důvodem jsi ty. Ty jsi byl můj kamarád, když se všichni ke mně otočili zády. Ty jsi mi pomohl, když jsem to potřebovala. A já to samé dělala pro tebe. Byla jsem s tebou šťastná. Tvé studánkově modré oči mě hlídaly. Tvůj úsměv mi rozzářil svět, když byl příliš tmavý. Tvůj smích rozehříval mé zamrzlé srdce. A v těchto dobách, někde mezi naším ‚ahoj' a naším smíchem, jsem se do tebe zamilovala.

Proč nejsme spolu a nikdy jsme spolu nechodili? Chyba je ve mně. Nedokázala jsem ti to říct. Byla jsem mladá, hloupá a mé sebevědomí bylo na bodu mrazu. Neměla jsem nikoho, kdo by na mě zařval: „Sakra, už se konečně prober a hlavně dospěj!" Přitom bys mě měl rád takovou, jaká jsem. Nevadilo ti, že nejsem zrovna dvakrát ukecaná, že nemám zrovna ideální postavu a rovné vlasy sahající až k pasu. Teď už vím, že jsem byla hloupá a slepá, že jsem udělala chybu... Vím, že není důležité, co má člověk na sobě, ale co má v sobě. Nemusí být každý krásný, když chce být milován. Vždy jde hlavně o jeho povahu. Myslela jsem si, že si zasloužíš někoho lepšího, než jsem já. Prostě jsem si nevěřila. Čas ale nejde vrátit. Ty jsi jinde a já taky.

Nikdo si nedokáže představit, jak láska bolí, když není opětována. Když jsem tě viděla s tou... s tou... Bárou, srdce se mi roztříštilo na milion kousíčků. Ano, je celkem hezká, ale jak je hloupá! To jsi neviděl? Neslyšel jsi, jak hloupé řeči vedla? A pak tě stejně nechala a ještě tě všude pomlouvala... Vypíchnou oči jsme jí chtěla! Víš, co ale bolí nejvíce? To, jak to všechno skončilo. Jak rychle se ze dvou kamarádů stanou jen dva známí. Za ty tři roky jsme se potkali jen dvakrát na ulici a napíšeme si, jen když má někdo z nás narozeniny či když jsou Vánoce. Je mi z toho smutno.

Teď už mi zbývá jediné. Koukat se na hvězdné nebe a doufat. Na nebe, které bylo černé, než jsi mi vstoupil do života. Na nebe, které zase zčernalo, když jsi z mého světa odešel. Zůstaly na něm jen hvězdy schované za světly města. A jim posílám svůj vzkaz: „Miluji tě!"