Konečně letím domů na vánoce. Už mi celkem chybí moje rodina. Aby ne když už jsem tu půl roku. Teď už jen trčím na letišti a čekám, až přiletí letadlo, které mě odnese domů. Šla jsem si najít místo na sezení, když vtom jsem do někoho vrazila.
„Promiň, já nechtěla. Nějak jsem nedávala pozor na cestu."
Usmála jsem se na roztomilého blonďáčka. Hned jsem poznala o koho jde ale nedala jsem na sobě nic znát.
„To je dobrý. Taky jsem se měl koukat na cestu ale bohužel jsem se soustředil na něco jiného. Ikdyž teď jsem rád, že jsem nedával pozor. Já jsem Niall."
Podal mi ruku.
„Já vím. Chci říct, já jsem Mona nebo-li Monica. Říkej mi jak chceš."
Usmála jsem se na něj a přijala jeho ruku.
„Takže moje přestrojení za obyčejného kluka nefunguje."
Začali jsem se smát.
„Někdo by ti možná uvěřil ale potom co poslouchám od své svěřenkyně je nemožné abych tě nepoznala. Promiň."
Smála jsem se dál.
„Tvoje svěřenkyně?"
Podivil se.
„Jo, já nejsem odsud. Jsem tu jako Au pair a starám se o jednu holku, která vás naprosto zbožňuje. Zrovna teď tu čekám na letadlo domů a ty?"
Vysvětlila jsem.
„Já se taky chystám na vánoce domů. Ale jenom na dva dny abych mohl být zpátky na vánoce s klukama. Co kdyby jsme si to čekání ukrátili někde v kavárně?"
Páni Niall Horan mě zve na kafe.
„Jasně. Proč ne."
Usmála jsem se na něj a nechala se odvést do kavárny, kde jsme si povídali o všem co nás napadlo, kdož vtom nás přerušilo hlášení.
„Je nám líto ale všechny lety byly zrušeny kvůli vánici díky které se nikdo nedostane ven z budovy. Je nám to líto."
No a je to. Takhle se domů nepodívám.
„No tak to vypadá, že tu spolu zkejsneme ještě hodně dlouho. Jdu zavolat klukům aby neměli strach."
Poodešel o kousek dál a telefonoval. Taky jsem zatelefonovala domů aby mě nečekali. Mamka byla docela smutná ale co jiného se dalo dělat. Začala jsem být smutná čehož si Niall všiml a snažil se mě rozveselit jak jen mohl ale nějak to nepomáhalo. Povídali jsem si dlouho do noci. Letiště poskytlo prostory, kde jsem mohli spát. S Niallem jsem si sedli do rohu a potichu jsme si povídali. Byla jsem už unavená a začínala mi být zima tak jsem si sedla co nejblíž k Niallovi a opřela si hlavu o jeho rameno. Po chvíli mě roztřásla zimnice. Niall si sundal bundu, kterou mě přikryl a ještě si mě přitáhl k sobě takže jsem měla nohy přes jeho nohy a ruce mi hřál ve svých. Takhle jsem usnula a spala až do rána. Probudilo mě šimrání na tváři. To mě jen Niall jemně hladil prsty po tváři. Podívala jsem se do těch jeho dokonalých modrých očí a usmála jsem se. Nepotřebovali jsme slova. Naše pohledy ty slova nahrazovali a dokonale jsem si rozuměli. Najednou se začal sklánět a po nekonečně dlouhé době přiložil své jemné rty k mým. Byl to dokonalí polibek. Když jsme se od sebe odtrhli jen jsme se koukali do očí toho druhého a vychutnávali jsme si přítomnost toho druhého.
„Lety byly obnoveny. První odlétají letadla do Prahy a do Dublinu. Prosím cestující aby se připravili k odbavení."
Ozval se nepříjemný hlas, který přerušil naši krásnou chvíli. Jen jsme se na sebe podívali a nevěděli co říct. Zvedla jsem se a posbírala svoje věci stejně jako Niall. Šli jsme k přepážce a Niall mě celou dobu držel za ruku. Kousek od přepážky jsme se jako na povel zastavili a podívali se na sebe. V očích jsme měli otázku. A co bude dál?
„Kdy se vlastně vracíš?"
Prolomil Niall tíživé ticho.
„Za týden."
Odvětila jsem potichu.
„A co bys řekla kdyby jsme se přesně na tomhle místě za týden potkali a šli na pořádné rande?"
Usmál se na mě a já na něj ale nedokázala jsem odpovědět což si vyložil špatně. "Teda. Jenom pokud chceš."
Dodal smutně.
„Jasně že chci."
Radostně mě políbil a bylo mu jedno, že nás nějaké malé holky fotili. Ještě jsme si vyměnili čísla a už jsme se rozloučili. Ale ne na dlouho. Už za týden se znovu sejdeme. Teď už se mi vůbec nechce domů ale musím. Věnovala jsem mu poslední pohled a odešla nasednout do letadla, které mě mělo odvézt daleko od mého srdce, které si odnášel jeden irský blonďáček do Dublinu.
