Oblitus factum

Jedna malá nepříjemnost

Je přinejmenším zvláštní, jak jedna určitá skutečnost dokáže ovlivnit celý náš život. Moc bych chtěl říct, že jsem svůj život žil dobře. Bylo tomu tak do té doby, než se všechno pokazilo. Dám vám jednu důležitou radu do života. Nikdy nechoďte s dcerou svého šéfa, pokud to s tou mrchou nemyslíte vážně. Každý chlap si potřebuje jednou za čas jen tak užít. Zrovna v tu dobu jsem si prostě chtěl dokázat, že na to pořád mám. Měl jsem těsně před svatbou a padla na mě jakási sklíčenost. Co když to není ta pravá? Chci být celý život jen s jednou ženou? A zrovna v téhle nebezpečné náladě mě přistihla šéfova dcera. Osudová chyba v osudovou noc. Jak jsem mohl vědět, že to i pro ni nebyla jednorázová záležitost? Místo, aby si utřela slzy a šla dál, vyklopila všechno mojí snoubence - teď už bývalé - a svému tátovi. A to byl ten důvod, proč jsem seděl v jeho kanceláři a připadal si jako vymačkaný hadr.

"Pane Etkins, co já teď s vámi udělám?" Promluvil na mě můj nadřízený, pan Colin Fleming, s lehkým skotským přízvukem. V Londýně se moc Skotů už nenajde. Ah ano, starý dobrý Londýn. Poslední poklidné místečko, kde kouzelnické i nekouzelnické obyvatelstvo žilo v přímeří.
"Co já vím?" Kdyby mě vyhodil, mohl bych si stěžovat. Mimopracovní vztahy by neměly ovlivňovat vnitřní záležitosti. Jenomže u ostrozorů je důležitá vzájemná důvěra. Jak mi můj šéf mohl důvěřovat po tom, co jsem provedl jeho dceři? Usoudil jsem, že nějaký trest bych si přeci jen zasloužil.
"Vyhazoval bych vás nerad, protože jste vždy pracoval poctivě a svědomitě. Těžko se mi bude hledat lepší ostrozor, než jste byl vy. Ale tady zůstat nemůžete. Znám jedno místo, kde budete moci uplatnit svůj talent. Vaše babička byla z Česka, že?"
"Hm, no ano. Narodila se kousek od Olomouce, ale moje matka odjela do Anglie jako velmi mladá a taky se tu vdala." Přemýšlel jsem, jak to s tím souvisí. Byl jsem úřady oficiálně uznán jako Londýňan a kouzelník k tomu. V mých dokumentech byla sice zmínka o babičce, ale i ona byla kouzelnice. Navíc tady by s tím úřady neměly mít problém.
"Nebojte se, dokumenty máte stále v pořádku. O práci byste se mohl ucházet i jinde než v Londýně. A o tom právě hovořím. Umíte česky?"
"Moc dobře ne," přiznal jsem. Jako malý jsem párkrát navštívil babičku a máma se mnou doma občas mluvila česky.
"No, nevadí. Mám pro vás takový návrh. Čirou náhodou shánějí v Olomouci ostrozora. Nedávno tam proběhl velmi krvavý střet mezi kouzelníky a nekouzelníky. Bylo tam i několik mrtvých. Mohl byste jim předat své zkušenosti a snad se vám povede to tam trochu uklidnit."
"Myslím, že je to rozumný návrh." Moc se mi tam nechtělo, jenomže co jiného jsem mohl dělat? Stejně by mi to dal rozkazem a takto to vypadalo mnohem lépe. Aby Potter vzal tu jeho zatracenou děv**, které říká dcera.
Fleming vypadal, že se mu ulevilo. "Věděl jsem, že jste rozumný. Tady máte oficiální rozhodnutí o pracovním přesunu a pokyny k odletu. Tak ať tam najdete štěstí." Fleming si hluboce povzdechl a předal mi příslušné papíry. Dozvěděl jsem se, že odlet je už zítra ráno.

***

Další den ráno jsem stál sám v kuchyni. Sbalil jsem si vše potřebné a pomalu jsem se loučil s Londýnem. Bydlel jsem v hotelu v centru a měl jsem docela hezký výhled. Sáhl jsem do kapsy pro hůlku, abych se podíval, kolik je hodin. Vlastnil jsem totiž jednu z moderních kyberhůlek. Jedna z výhod odtajnění kouzelnického společenství se skrývala právě v technice. Když se onen slavný Harry Potter, přemožitel Voldemorta a zachránce celého světa, stal ministrem kouzel, prosadil nový zákon. Vlastně to byla ze začátku hezká myšlenka. Odhalit obyčejným lidem naše schopnosti a smazat mezi námi veškeré rozdíly. Odpůrci zákona si mysleli, že nás - tenkrát jsme jim ještě mohli říkat mudlové - budou pořád s něčím obtěžovat. Budou chtít opravovat věci, léčit nemocné či jinak využít naše schopnosti. To se skutečně ze začátku dělo, ale potom nekouzelníci pochopili, že od nás se žádné pomoci nedočkají. Vzbouřili se, vypalovali kouzelnické krámky a dávali nám za vinu nesmyslné věci. Četl jsem o případu, kdy jeden nekouzelník zabil souseda kouzelníka za to, že mu kroupy zničily úrodu salátu.

Později se však vzájemné vztahy uklidnili. Kouzelníci a nekouzelníci si začali vzájemně pomáhat. Kouzelníci převzali nekouzelnické věci - například mobilní telefon - a některé jeho funkce zabudovali do moderních kyberhůlek a kyberkouzel - a spoustu dalších kyber kouzelných věcí -. Jenže tahle ideální situace netrvala věčně. Jeden radikální nekouzelník spáchal atentát na Harryho Pottera a ten následně zemřel. Tohle vyvolalo velkou vlnu odporu a nepokojů po celém světě. Vznikala kouzelnická a nekouzelnická města a lidstvo se rozdělilo na dvě části. Ustanovila se spousta zákonů a nařízení pro nekouzelníky i kouzelníky - třeba za slovo mudla se mučí cruciatem a za slovo čarodějnice/čaroděj je 10 ran bičem -. Bylo jen pár měst, kde kouzelníci a nekouzelníci žili vedle sebe. Aby se zde zachoval křehký mír, zřídil se oddíl speciálně vycvičených kouzelníků. Říkalo se jim ostrozoři a já byl jedním z nich. Ale dost už bylo lekce z historie.

V kuchyni na mě čekalo připravené kyberpřenášedlo. Jednalo se o kyberflash zařízení, které spojilo internet s přenášedlem. Stačilo kyberflash zařízení připojit na kouzlosíť a zadat souřadnice. Dostali jste se úplně kamkoliv během pár vteřin. Já jsem měl časově omezené spojení, takže jsem ho nesměl promeškat. Hůlka ukazovala 8:29, takže jsem vzal kyberflashku do ruky a druhou pevně chytil kufr. Neměl jsem rád tenhle způsob cestování. Člověk si připadal, jako kdyby ho táhli velmi úzkou rourou plnou zatáček. Dával jsem přednost kyberportálu, jenomže ten fungoval na vzdálenost několika kilometrů. Nervózně jsem zavřel oči a polk. V další vteřině to se mnou cuklo a už jsem letěl. Snažil jsem se nevnímat tlak, který svíral celé mé tělo. Točila se mi hlava a když už jsem myslel, že to déle nevydržím, všechno se uklidnilo a já otevřel oči.