Oblitus factum

Bez techniky ani krok

Stanul jsem přede dveřmi a ještě pár vteřin přemáhal chuť zvracet. Ještě že jsem tyhle přesuny neabsolvoval přiliš často. Rozhlédl jsem se kolem sebe a zjistil jsem, že stojím na jakési chodbě bez oken. Všude kolem byla spousta dveří a tiše tu bzučely zářivky. Podíval jsem se na ně a trochu se pousmál. Tady ještě pořád používají staré zářivky, to je hezké. Prohlédl jsem si dveře před sebou. Na tabulce vedle byl nápis: Ředitel. Usoudil jsem, že jsem správně a chtěl jsem vstoupit. Rozešel jsem se proti dveřím a k mému překvapení zůstaly zavřené. Zkusil jsem to ještě jednou a dokonce jsem párkrát povyskočil. Jenže dveře vůbec nereagovaly.
Třeba je mají rozbité...a nebo jsou na heslo. Nebo na nějakou kartu.
Obhlédl jsem futra, ale nikde ani stopa po nějakém otevíracím mechanismu. Potom mě napadlo, že můžou být třeba na hlasové ovládání. Rychle jsem pátral v paměti po českém slově.
"Oteřžít," pronesl jsem s obtížemi. Ale dveře nic. Dalších pár minut jsem bezvýsledně zíral a horečně přemýšlel, jak se dostanu dovnitř. Když v tom přišla má záchrana.
"Co tu postáváte?" zeptal se mě postarší muž s knírkem, který se vynořil ze dveří hned vedle.
"Já'm Wenceslav Etkins. Chtěl...bych vnitřž." Doufal jsem, že ten člověk pochopil, co jsem po něm chtěl. Nebyl jsem si tak docela jistý některými slovy.
"Ahá, vy musíte být ta nová posila z Anglie, že? Dovnitř...tak normálně otevřu, ne?" Můj zachránce sáhl na kliku a otevřel dveře. Zůstal jsem chvíli oněměle zírat. Klika...to mě nenapadlo. Manuální otevírání dveří jsem viděl naposledy jako hodně malé dítě. Tady si zjevně potrpěli na starožitnosti. No, proti gustu... Automatické dveře jsou ale mnohem bezpečnější.
"Děkuji," bezmyšlenkovitě jsem zamumlal a vstoupil dovnitř i se svým kufrem.

Vzal jsem za kliku a zavřel jsem dveře. Musel jsem se pousmát, protože tohle byl opravdu nevšední zážitek. Muž, který seděl za stolem, se na mě zářivě usmál. Mohlo mu být tak kolem padesáti. Holou hlavu si zjveně kompenzoval dlouhým šedým vousem. Ukázal na židli naproti sobě a oslovil mě angličtinou s velkým přízvukem.
"Vítám vás u nás. Jmenuji se Jaroslav Havlíček a jsem ředitel místní pobočky ostrozorů. Jakou jste měl cestu?"
"Docela dobrou, děkuji," pousmál jsem se a sedl si. "Jen jsem měl trochu problémy s vašimi dveřmi. Je ale hezké, že je tu máte. Vy jste sběratel starožitností?"
"Cožeto?" podivil se.
"Svěratel starožitností. To je když někdo sbírá staré věci-"
"Já vím, co to znamená. Jen nechápu vaši otázku. Vždyť jsou to normální dveře."
"To je jedno. Takže, jaké jsou instrukce?"
"Ah, ano. První vás seznámím s vašim týmem. A potom se můžete jít ubytovat do bytu, který jsme pro vás připravili. Přijdete sem až zítra, dostanete kancelář a seznámíme vás s případem, na kterém teď pracujeme. Máte nějaké otázky?"
"Rád bych se někde najedl...a také bych se u vás chtěl připojit k internetu a postahovat si nějaké mapy a informace. Kde je spojovací místo?"
"Hned vedle přes ulici je skvělá restaurace. Aehm...obávám se, že tady se k internetu nepřipojíte."
"Zase ten prevít nefunguje? To je obvyklé."
"Já myslím, že se vůbec nepřipojíte nikde a nikdy. V celé republice byl internet odpojen už před pár desítek lety. Ti mudlové totiž ovládli-"
"Vvvy jste řekl..."
"Mudlové. Noaco? To u nás říkají všichni. Já vím, že u vás se to nesmí, ale tady je to každému jedno."
Přikryl jsem si rukou ústa a tiše vyjekl. Nevím, co mě v tu chvíli vyděsilo víc. To hnusné slovo a nebo to, že se nepřipojím na internet. Plánoval jsem si interaktivně projít celé město a dozvědět se něco nového. Měl jsem sto chutí okamžitě odjet zpátky do Londýna.
"Není vám něco?" strachoval se ředitel.
Zavrtěl jsem hlavou a těžce dýchal. Já chci domů, já chci domů...
"Ale dáme vám normální papírovou mapu, když budete chtít."
"Neumím s ní zacházet, ale budete hodný, když mi ji dáte."
Musel jsem připustit, že tu do pár hodin umřu. Zabloudím, někdo mě přepadne a zabije. Vyjdu ven a umřu. Pohnu se a zemřu...
"Ale pane Etkins...já si myslím, že si tu za chvíli zvyknete. Tak, představím vás ostatním. Kufr si můžete nechat tady."
Vstal jsem, vytáhl hůlku a přikázal kufru, aby tu zůstal. Zase jsem ji schoval a povzdechl si. Loudal jsem se za ředitelem v těžké náladě, ale zároveň jsem se těšil na nové spolupracovníky. To jsem ale nevěděl, jaké nemilé překvapení mě tu bude čekat.