16. květen 2304 (248 n. e. l.)
Dnes má matka narozeniny. Právě z tohoto důvodu jsem se rozhodla vstát dříve. Vstanu z postele a zamířím do koupelny. Venku je ještě šero. Vím, že otec ještě bude spát. Není takové ranní ptáče jako já. Rád si přispí, když má tu možnost a jelikož většinou pracuje až odpoledne, má ji velice často. Matka je v práci. Žádné sourozence nemám a má samotářská povaha ani žádného nevyžaduje.
Podívám se na svůj odraz v zrcadle. V koutcích oříškových očí mám ještě ospalky. Opláchnu si obličej, abych se jich zbavila a zároveň nabyla plného vědomí. Rozčešu si své dlouhé hnědé lehce vlnité vlasy, které jsem podědila po své matce a vrátím se do pokoje. Obléknu si červené hedvábné šaty s ozdobnými perličkami a vyrazím do předsíně.
Mé druhé já se mihne v zrcadle. Zastavím se a vrátím se o pár kroků zpátky. Osoba naproti mi nápadně někoho připominá. Nemyslím sebe. Spousta lidí mi říká, že jsem celá máma. Teď si uvědomuji, že mají pravdu.
Neobtěžuji se s nazouváním bot. Na trávu jistě dopadla ranní rosa, a zatím nestačila zmizet, ale nevadí mi. Líbí se mi ten pocit, když se procházím po mokré trávě a studené kapky rosy mě studí na chodidlech. Vyjdu ven ze dveří.
Vzhlédnu vzhůru na zelenou oblohu, místy narůžovělou a namodralou. Takhle tu nebe vypadá běžně. Z rána a na večer bývá nejkrásnější. Na její kouzlo bych mohla zírat celé hodiny. Fascinuje mě. Mířím k nejbližšímu místu s plumériemi. Jsou to matčiny oblíbené květiny. Vím, že i jediný květ jí udělá nesmírnou radost.
Občas přemýšlím, zda byl východ a západ slunce na Zemi taky takhle kouzelný. Žádné takové fotky jsem neviděla. Ve škole nám ukázali pouze obrázek Země z vesmíru. Řekli nám jen pár informací o ní. Prý vše ostatní není důležité. Řekli nám, že její obyvatelé dovedli planetu ke zkáze.
Na Zemi v roce 2037 vypukla 3. světová válka, která měla obrovský dopad na lidstvo i na planetu. Válka usmrtila obrovské množství lidi a planetu přivedla do tak zuboženého stavu, že nebyla nejvhodnější k obývání. Učili jsme se o jistém astrologovi, který v roce 2046 objevil novou planetu ve Sluneční soustavě s vhodnými podmínkami k životu. První člověk přistál na Teplé planetě, jak ji nazýváme my, zdejší obyvatelé, v roce 2052. První osada zde byla založena před 248 lety, tedy v roce 2056, čímž by se dalo říct, odstartovala nová éra lidstva. Teplá planeta je značně menší než Země a také o něco teplejší. Jeden kalendářní měsít u nás má 23 dní, tudíž rok trvá 276 dní. Jeden den je o hodinu kratší.
Ve škole se z dějin Země učíme jen to, co se považuje za důležité. Ostatní s největší pravděpodobností bude zapomenuto. Nevím, jestli je právě tohle řešení správné. Pokud lidé přivedli Zemi ke zkáze, měli by jsme být varováni, jakých chyb se nesmíme dopustit.
Jezdíme převážně na kolech nebo chodíme pěšky. Nerostou tu stejné rostliny a nežijí tu stejná zvířata. Některé názvy jsme sice převzali od svých předků, ale jejich nositelé jsou jiní. Všichni zde žijeme v míru a vážíme si planety. Věříme, že tahle planeta byla stvořena, aby nám poskytla druhou šanci k životu.
Noc je tady také neuvěřitelné kouzelná. Za tmy se na obloze objeví dva měsíce obklopené miliony hvězd. Říkáme jim Bratři. Jeden je větší - Velký Bratr a druhý menší - Malý Bratr. Občas si s otcem lehneme do trávy před domem a zíráme na temnou oblohu.
Líbí se mi na Teplé planetě, ale opravdu mě zajímá, jak vypadal život našich předků v období míru. Byl stejný, jaký zažíváme tady?
Za obzorem vykukuje slunce. Mířím směrem k němu, jelikož místo, kde rostou plumérie, se nachází právě na východě. Míjím domky a zahrádky plné květin. Do nosu se mi dere vůně trávy a svěží ranní vzduch. Tráva mě šimrá mezi prsty. Pokračuje stále za cílem své ranní výpravy. Za chvíli před sebou spatřím bílé květy obklopené zelenými listy. Ve skutečnosti nejsou čistě bílé, ale z dálky tak vypadají. Květy se žlutým středem jsou lemováný modrou. Pár květů utrhnu a přivoním si k nim. Jejich vůně zaměstnává všechny mé čichové buňky a zahřeje mě u srdce. Spokojeně se otočím a vracím se domů s úsměvem na tváři.
V kuchyni na stůl postavím vázičku s vodou a vložím do ní květiny. Na papírek úhledně napíšu vzkaz, který následně opřu o vázu.
Vše nejlepší k narozeninám.
Mám Tě ráda, Mami.
Za chvíli budu muset vyrazit do školy. V předsíni si obuji červené sandálky, které se hodí k mým šatům. Postavím se před zrcadlo a hledím na svůj odraz. Prohrábnu si vlasy, popadnu tašku s učebnicemi a vycházím ze dveří. Až se vrátím domů, mamka už bude doma. Vím jistě, že bude mít z plumérii velikou radost. Pomyšlení na její radost mě zahřeje u srdce.
