"Ahoj, Devil," usměje se Kiba, když zastavím motorku před jeho domem, vypnu hulákající motor a vydám se po chodníčku ke dveřím. Zvedne ruku, abych si s ním plácla a já nadšeně přitisknu svoji dlaň k jeho.
"Čau Kibo," dodám trochu zbytečně a snažím se bojovat proti úsměvu. Nejde to. V jeho blízkosti si připadám jako slunce - zářím, třpytím se a všechno je plné barev.
"Vezmu si věci a můžem vyrazit," zmizí v domě a za pár minut je zpět. Přes rameno má přehozenou pistoli a nábojnici, ná zádech batoh a v nemotorných rukách si přehazuje klíčky od své vlastní motorky. Zastrčím ruce do kapes a společně vyrazíme ke garáži. Bez většího úsilí vytáhne černý stroj na světlo a po naleštěném nátěru se prožene unavené podzimní slunce.
Zanedlouho zavrčí motory a my se rozjedeme po vlnité silnici. V břiše mám tisíc motýlů a ruce se mi trochu třesou nervozitou a taky spoustou očekávání. Adrenalin se mi brzy rozleje žilami a s vypláznutým jazykem Kibu předjedu. Za sebou slyším, jak se směje a tůruje motor. Kolem mě projede jen na zadních kolech, obklopí nás les a mě začnou slzet oči kvůli větru a taky rychlosti, kterou se řítíme vpřed.
Na místě jsme rychleji, než když jedeme všichni - skoro za poloviční dobu, ale vzhledem k tomu, že už tak máme zpoždění, docela se mi uleví a začnu mávat na zbytek skupinky. Lukas i Alex se hlasitě smějí a je je slyšet už na dálku.
"Kde jste?" bleskne se Lukasovi zlomyslně v očích a já ho zpražím tím nejvražednějším pohledem, kterého jsem schopná. Stejně se ale nedokážu přestat usmívat od ucha k uchu, odhodím motorku na zem. Když jdu kolem něj, vrazím mu pistolí do břicha a co nejelegantnější uskočím, abych se mu vyhla.
"Ty jsi vážně ďábelská, Devil," ušklíbne se Alex a všichni čtyři společně se vydáme hlouběji do lesa. Srdce mi už teď divoce buší nadšením. Nemůžu se dočkat, až provětrám svoji zbraň... i když je plastová a nabíjí se jen kuličkami.
Konečně jsme na místě - stromy tu rostou hustěji než kdekoliv jinde v okolí a mezi nimi je spousta starých bunkrů, které jsou tu ještě od války. Díky nim je vždycky, kde se skrýt.
Hovor mezi námi se postupně utiší a mě se roztřesou ruce. Vyprskneme smíchy potom téměř jednohlasně vykřikneme: "HRA!" Lukas, Alex i Kiba zmizí stejně jako já, na okamžik všechno utichne a pak se spustí střelba a les kolem nás zasypou bílé plastové kuličky. S nimi po chvíli přijdou i desítky sporstých slov a salvy smíchu.
Celá zadýchaná se zastavím za jedním ze starých bunkrů, zády se opřu o jeho chladnou zeď a opatrně vykouknu zpoza rohu do míst, kde kluci ještě před chvílí stáli. Alex i Lukas už stihli zmizet stejně jako já a jediný, kdo tam zůstal je Kiba. Plazí se po zemi a spadané listí šustí o jeho rifle a černou mikinu. Na jednu zvrácenou chvíli mě napadne ho zastřelit, ale hned v další se sama před sebou zastydím.
"Hej, Kibo," zasyčím a zamávám na něj. Celý ztuhne, vidím, jak v rukou pevně sevřel svoji zbraň a něco v jeho očích ztvrdne na led. A pak - to snad ne! - vystřelí. Jedna jediná kulička se mi zakousne do nohy a hned po ní mě zasype ještě několik dalších.
"Co to sakra děláš?" odhodím rozčíleně svoji pistoli a po kolenou dolezu za roh. Mám sto chutí vybouchnout, ale moje rozumnější já je natolik otravné a přesvědčivé, že radši zůstanu, kde jsem a tiše soptím.
"Devil?" Kibův hlas mě polechtá na krku a já se naštvaně odvrátím.
"Promiň, já... nechtěl jsem, nějak jsem, totiž...," zakoktá se a já se otočím zase zpět k němu. Zase roztávám. Je přílieš těžké dívat se do jeho očí a zůstat naštvaná.
"Chtěla jsem ti nabídnout spolupráci," snažím se znít vážně, ale z tónu mého hlasu už zase čiší pobavení.
"A platí ta nabídka ještě?" Kiba se přiblíží, zlomyslně se zašklebí a zvedne ruku v černé rukavici k mému obličeji. Její hrubý protizkluzový povrch přejede po mé tváři a po zádech mi přeběhne mráz.
"Hmm, nevím," řeknu z posledních sil, "musel bys nějak vynahradit, že jsi mě tak hnusně zabil."
"Uvidím, co bude v mých silách," zamumlá, jednou rukou mě přitáhne blíž a usměje se tak široce, že mu na to snad ani nestačí celý obličej.
Přitáhne si mě těsně k sobě, spojí naše rty a uzavře prostor mezi námi. Nestihnu ani zalapat po dechu, zavřu oči a rukama vjedu do jeho vlasů, odkud sjedu po páteři až k bokům. Z Kibových úst vyjde tiché zavrčení a do jeho pohybů se náhle vleje nebývalá vášeň a zbrklost. Celou váhou mě přimáčkne k chladné zdi za mnou, na rtech ucítím jeho zrychlený dech. Hořím. Určitě hořím.
A pak se ozve výstřel, Kiba vykvikne jako štěně, když ho vytaháte za uši, odtrhne se ode mě a vykulí modré oči.
"Do hajzlu, co to...?"
"Asi jsi nepochopil princip téhle hry, Kibo," nadzvedne Alex obočí a se samolibým výrazem sjede pohledem z Kiby na mě a zase zpět, "no, ale nebudu vás rušit. Ještě mi zbejvá ten šmejd Lukas."
Kiba zamrká, já zamrkám a jako jeden muž se začneme smát jako úplní blázni. Až za několik minut jsme schopná popadnout dech, a to se Kiba rozhodne mi ho znovu ukrást. Vytáhne si z blonďatých vlasů listí a pár větviček a po čtyřech se doplazí ke mně.
"Tak co, Devil? Můžeme se dohodnout na spolupráci?" zašeptá, jeho rty mi přejedou po líci, bradě a po krku. Zavřu oči, než se zmůžu na odpověď.
"Myslím, že jo... zdá se, že máš co nabídnout," zasměju se, přitáhnu si jeho ústa ke svým a nechám se zasypat polibky.
