Modrá můza

1. - V životě ne!

,,Ne! S ním v životě ne! Tak to teda ne!”
Protestovala jsem proti rozdělení do dvojic na chemii, přírodopis i zeměpis.
,, Už jsem tak určila a měnit to nebudu. Musíš to vydržet.” Odpověděla mi moje učitelka na všechny tři předměty.
,, Prosím, nešla by udělat aspoň pro teď výjimka ?”
,,Mmmm.....Ne.”
Odpověděla mi a odcházela ze třídy.
Nasupěně jsem došla k lavici, ve které jsem seděla a balila si věci.
,,Blbý osud, to není fér!” mumlala jsem.
,,To ti tak moc vadí, že jsi se mnou ve dvojici??” zeptal se mě hlas za mými zády. Hned jsem podle otázky odtušila kdo se ptá.
,, Že se ptáš..” řekla jsem nabroušeným tónem.
Když jsem se otočila tak předemnou stál vysoký, hnědovlasý kluk, se zeleno-hnědýma očima.
,,Tak to sorry že existuju.” odpověděl a otočil se na odchod.
Nijak jsem na jeho větu nereagovala, vzala jsem své věci a také jsem odcházela ze třídy.

Tenhle den nemohl být horší. Při hodině matematiky mě vyvolal učitel k tabuli, abych spočítala rovnici. Já jsem měla úplné okno a nevěděla jsem jak se ta rovnice počítá.
,, Slečno, jestli takhle budete pokračovat dál tak se asi do dalšího ročníku neposunete.” Oznámil mi a ani se na mě nepodíval a poslal mě sednout.
To se nesmí stát. Zkazilo by mi to všechny mé plány. A rodiče by na mě byli naštvaní.

Další hodinu jsme měli dějepis a já jsem nevěděla vůbec nic, i když jsme opakovali.
,,Marie Terezie...” Řekla nám naše dějepisářka a napsala to i na tabuli. V tu chvíli jsem si uvědomila že si moc nepamatuji.
Celou hodinu se jen ptala na otázky a vyvolávala každého, i když se nehlásil.
Na mě byla řada  u otázky ,,Kolik měla dětí?”. Tak to jsem nečekala, myslela jsem že se mě zeptá na nějaké reformy nebo něco jiného jen ne děti.
,, Tak slečno, kolik měla dětí??”
,,Emmmm......”
,,No?”
,,Myslím že 8.... Ne, bylo to 16....” odpověděla jsem jí to, co mě první napadlo a čekala jsem na odpověď.
,,Vy si myslíte? To není dobré si myslet. V dějepisu si musíte pamatovat a vědět, ne MYSLET.  Ale i když jste to trefila, tak by vám prospělo opakování a nebo doučování. Třeba támhle Otakar by vás mohl doučovat.”
Otakar byl šprt a mazánek všech učitelů. Nikdo ho neměl rád. Všem učitelům podlézal a mazal jim med kolem pusy.
,, Promiňte polepším se. A děkuji ale JEHO” odpověděla jsem a střelila pohledem po Otakarovi ,,pomoc nepotřebuji” dokončila jsem svoji omluvu.

Učitelka se spokojila s touto omluvou a pokračovala v hodině. Spousta spolužáků se na mě otáčelo a šklebilo se, někteří se mi dokonce posmívali a to nebylo příjemné, tak jsem se sesunula co nejvíce do lavice.
Další hodinu jsem měla přírodopis a ten jsem měla ráda a byl v pořádku, až na to rozřazení dvojic.
Ondra byl klasický kluk holčičích snů. Ale já na něm vůbec nic neviděla, připadal mi i nafoukaný. A takový i určitě je, říkala jsem si. Spousta holek o něj má zájem, ale on je pořád odmítá. Jen si najde holku na jednu známost, ale to, že by to myslel s holkou vážně jsem u nej ještě neviděla. Ale pravda je, že se o něj nezajímám, vím o něm jen tak z doslechnutí.
A to jsem sním teď musela být ve dvojici, dokud je paní učitelka neodvolá. A to bych řekla
že bude za dlouho.

Když mi skončila škola, vydala jsem se domů. Těšila jsem se až se převléknu, udělám úkoly, půjdu si číst a pak fotit.
Když jsem přišla domů a převlékla se, tak mi zazvonil mobil. Na displeji se zobrazilo jméno Teta Luna.
Teta Luna byla moje milovaná teta. Bydlela na konci města v rodinném domku s manželem, dcerkou Lousi a synem Adnem. Lousi jsem chodila často ráda hlídat. Aden hlídání nepotřeboval, protože mu bylo už 26 let a příští měsíc se stěhoval. A moc toho nenamluvil. Byl vždycky, co si pamatuju, takový samostatný tichý kluk.

Zvedla jsem mobil a přijala jsem hovor.
,,Ahoj” pozdravila jsem tetu.

,,Ahoj Madlen,vím že je to neslušné zase tě otravovat, ale pohlídala by jsi mi zase Lousi? Prosím.” řekla mi ve spěchu teta a zněla docela naléhavě.

,,Jistě. Já ji ráda hlídám." Souhlasila jsem a uklidnila ji.

,, Tak to by jsi byla zlatá. My totiž jdeme s Timem na nějakou oslavu a na tak rychlo jsem nenašla žádné jiné hlídání.”

,, Jasně, já ji ráda pohlídám. A v kolik?”

,,Co nejrychleji, prosím. Musíme do 20 minut odjet. Myslím si, že to sem tak rychle nestihneš, ale klíče máš, tak Lousi tu chvíli počká, než přijdeš.

,,Dobře pokusím se co nejrychleji přijet. Když se neuvidíme tak nevadí a užijte si to.” odvětila jsem jí.

,,Dobrá, děkuji. Ahoj.”

,,Ahoj” opětovala jsem jí pozdrav a típnula jsem hovor.

,

,Ou ou.” povzdechla jsem si a začala jsem se převlékat do něčeho vhodnějšího.
Vzala jsem si obyčejné tričko, a k tomu legíny. Nepotřebovala jsem být úžasně oblečená, šla jsem přece jen hlídat malou holčičku.
Vzala jsem si bundu, klíče, peníze, mobil a odešla jsem z domu. Doma pořád nikdo nebyl. Tak jsem zamkla a pospíchala jsem na autobus.

Čekala jsem na zastávce asi 15 minut a pak jsem uslyšela něčí hlas za zády.
,,Nějak dlouho ti to nejede.”
Když jsem se otočila stál tam Ondra.
,, No a co.” opáčila jsem bez zájmu a čekala dál.
,,Vypadá že docela pospícháš. Za dvě minuty pro mě přijede táta, nechceš svést?” Zeptal se mě.

Chvilku jsem přemýšlela a pak jsem řekla ,,Počkám si na ten autobus."
,, Tak to budeš čekat ještě dva týdny." Odpověděl mi a usmál se.
,,Co??” řekla jsem  nechápavě.
,,No autobusy do této části města ještě dva týdny nebudou jezdit, zrušili je a ani nevím proč.” řekl s úsměvem.
,,Si děláš srandu?? Řekni mi, že to není pravda..!?.. Já potřebuji být do pěti minut na druhé straně města...” řekla jsem rozrušeně a přemýšlela jak se tam dostanu, když nejedou autobusy.
,, Já ti nabízel, že můžeš jet se mnou, až pro mě táta přijede.”
,,Eeeeeee..... No... A můžu teda?? Ale jednou a naposledy!”
,, Jasně, mě to nevadí jinak bych ti to nenabízel.” opáčil a zasmál se.
,,Eeeeemm” vysoukala jsem ze sebe. Teď jsem mu musela přijít jako blbec.A vlastně proč se o to zajímám...  Vždyť mi to je jedno, on je nafoukaný a mě nezajímá.

Když přijel jeho táta nasedla jsem do auta. Řekla jsem adresu a  my se rozjeli.
Seděla jsem vzadu s Ondrou a snažila jsem se namáčknout co nejvíc na dveře, abych byla co nejdál od něj.
,,Nemusíš se mě tak štítit.” řekl mi. Jen jsem se na něj podívala a trochu se uvolnila, aby to nevypadalo, že se ho štítím.
,, Jo a táta nás neslyší přes to puštěné rádio.”
To byla asi pravda. V autě hrála nahlas hudba a přes tu, nás nemohl nikdo vpředu slyšet.
Zbytek cesty utekl rychle, i když na mě celou dobu Ardon koukal, ale to jsem se snažila nevnímat a koukat z okna ven.

Když jsme dojeli k domu tety Luny, vystoupila jsem a poděkovala jsem tátovi Ondry, že mě sem odvezl a šla k domu.

Najednou jsem zaslechla
,,Tak zítra Madlen.."
Otočila jsem se a spatřila jsem Ondrův obličej ve staženém okénku odjíždějícího auta.
Trochu mě to zarazilo, ale přešla jsem to a šla si odemknout.
Odemkla jsem vchodové dveře a zavolala jsem
,,Lousi? Jsem tu!Ááááa..

Ahojky lidi!
Jsem tu s mojí první kapitolou, prvního příběhu na Wattpadu.
Doufám, že se vám líbila a byla bych ráda, kdyby jste mě podpořili a dali nějakou tu hvězdičku a nebo komentář.

Chtěla bych, aby jste mi řekli co se vám líbilo a co naopak ne. Podle vašich názorů, se pokusím zlepšit svůj styl psaní.

Děkuji vám za přečtení a pokusím se vydat další díl co nejdříve