Determined (Předurčeni)

5. Cesta domů

V kočáře cestou na Johnovo sídlo jsme téměř nemluvili. John seděl naproti mně, ačkoli jsem si byla jistá, že by jel raději na koni. Také bych raději jela na koni a nechala své věci drkotat se kočárem, ale John nechtěl, prý abych si mohla odpočinout, kdybych chtěla, nebo abychom měli moje věci pod kontrolou. Popravdě, moc věcí jsem si neodvezla. Nějaké své šaty včetně svatebních, šperky, také jsem si zabalila nějaké knihy. Jeden svůj milovaný obraz z pokoje a také Bibli, která patřila Jane.

„Jsi nemluvná," ozval se John nakonec. Cítila jsem už delší dobu na sobě jeho pohled, ale koukala jsem se ven. Sledovala jsem ubíhající krajinu, sledovala jsem, jak mi můj domov mizí za zadní zdí kočáru.

„Nevím, co bych řekla," přiznala jsem tiše. John si povzdechl, zvedl se a přesedl si ke mně. Vzal mě za ruku. „Podívej se na mě, Nel," řekl. Chvíli jsem protestovala a neotočila na něj hlavu, ale on natáhl ruku a chytl mě za bradu, neměla jsem na výběr.

„Chápeš to, že? Víš, že musím odjet a proč musím odjet... Víš přece, že to není jen takový rozmar." Koukal na mě trochu jako štěně a bylo vidět, že sám je z toho smutný, že sám nechce odjet pryč. Věděla jsem, že nechce odjet, že je to jen nemilá shoda náhod a že se zřejmě chovám jako malé dítě, ačkoli jsem si nedokázala vzpomenout, kdy se to přesně ve mně vzalo. V jednu chvíli jsem to chápala a pak, když jsem si balila kufry, jsem najednou cítila vztek a zklamání.

„Ano, Johne, samozřejmě že tohle vím. Já jen... ze všech večerů, ze všech dní, které jsem mohla strávit a které ještě strávím bez tebe, proč zrovna dnešek? Dnešek měl být náš, jen náš, měli jsme být spolu..."

„Lásko moje..." políbil mi John obě ruce, obě dlaně a pak mě políbil na obě tváře. „Tolik mě to celé mrzí, nechci tě nechávat samotnou, a už vůbec ne dnes. Snažil jsem se vymyslet, jak to udělat jinak, co s tím, ale fakt je, že bez té lodi jsme přišli o hlavní dopravní prostředek. Musíme rychle sehnat jinou a dát vědět stávajícím zákazníkům, že se jejich objednávky zpozdí... Opravdu, a to ti přísahám, opravdu to jinak nejde."

„Já to přece všechno vím, Johne, a také to chápu, ale to neznamená, že nemůžu být zklamaná nebo smutná nebo i trochu naštvaná. To všechno jsem," dodala jsem, aby to bylo jasné. John se usmál, vzal můj obličej do dlaní. „Tolik ti to sluší, i když jsi naštvaná a smutná." Sklonil se ke mně a políbil mě, hluboce, vášnivě. Nenechal mě se odtáhnout, líbal mě intenzivně, zajel mi rukou do zátylku a druhou rukou mi lehce jezdil po zádech, pak zastavil a pevně mě sevřel v pase, vydechla jsem mu do úst a on zasténal.

„Děláš mi to tak těžké, Nel," povídá se rty stále na těch mých. V hlavě jsem měla prázdno, přála jsem si jen, aby pokračoval, aby mě držel pevněji, líbal mě déle, více...

„Nejezdi," vydechla jsem. John mě znovu políbil. „Nechci odjet, tak moc!"

„Co když se rozhodnu tě nepustit?" řekla jsem, když jsem se zavřenýma očima znovu hledala jeho rty. Cítila jsem, že je blízko, ale nebyl dost blízko.

„Bože můj, ty jsi tak sladká!" vydechl mi do obličeje a znovu zamkl moje rty svými.

Vjížděli jsme ohromným parkem k domu, který jsem zatím ještě neviděla. John mě držel v náručí po zbytek cesty, občas mě políbil, občas mě jen pohladil, ale nepouštěl mě. Na chvíli jsem skutečně usnula, ale nechtěla jsem prospat ani malý kousek Johna, kterého ještě mám a který odjede.

„Vítej doma, paní Prayerová," řekl mi měkce. Vyhlédla jsem z okénka a dům, který jsem spatřila, mi vyrazil dech. Byl ohromný, široký, napočítala jsem od vchodových dveří celkem osm oken, na obě strany. A navrch ještě další dvě patra.

„Pane bože, tady se nejspíš ztratím!" vydechla jsem úžasem.

„Neboj se, neztratíš. Naše je celé první patro, ve druhém zatím nikdo nežije. Dole je kuchyň, jídelna, knihovna, salónek a pokoje pro služebnictvo. Se všemi tě seznámím," dodal honem. Sledovala jsem dům, jeho úžasné a krásné okolí, když jsme zabočovali kolem jezírka před domem, všimla jsem si za domem stájí.

„Smím do stájí?" zeptala jsem se, když už kočár zastavoval. John si povzdechl: „Smíš kamkoli, Nel, jsi tu doma. Ale byl bych rád, kdybys jezdila na koni buď se mnou, nebo s Harrisem, ten se stará o koně," dodal, když viděl můj zmatený výraz. Přikývla jsem, ale už jsem se na vyjížďku tolik těšila.

Vystoupili jsme z kočáru, John mě dovedl do domu. Ve velké hale visel krásný křišťálový lustr, napravo i nalevo bylo schodiště do patra. Vedl mě dál až do jídelny, kde stáli v řadě všichni, kteří v tomto velkém domě pracovali. Čtyři ženy a dva muži. Lydia byla kuchařka, asi padesátiletá, velmi milá a silnější žena. Vedle ní stála její dcera Kitty, pomocnice v kuchyni a s úklidem. Pak tu byla Fany, hospodyně, starala se, aby celý dům šlapal. Byla vysoká a štíhlá, asi třicetiletá, tmavovlasá. Usmála se na mě, ale cítila jsem, že ten úsměv není upřímný. Poslední ženou, nebo spíše dívkou, byla Fanyina neteř Clara, která vypadala vyděšeně, ale jinak mile a starala se o úklid domu.

„Harris se stará o koně, jak už jsem ti říkal, a bude s tebou vyjíždět, pokud nebudu moci já. George je zahradník, nejlepší v okrese. Vaše nová paní a moje žena, Cornelie Prayerová. Prosím, buďte jí k ruce a pomáhejte jí, s čím bude potřebovat, dnes musím odjet a vrátím se nejspíš až zítra k večeru."

„Jistě pane, samozřejmě," ozvalo se téměř sborově, všichni se uklonili. John je pak nechal odejít a mě zavedl do prvního patra, kde mi ukázal svou pracovnu, druhou knihovnu, pokoj pro hosty a další ložnice a nakonec naší ložnici. Byla krásná. Stěny byly obložené bledě modrou tapetou, na zemi byly nádherné tkané koberce, pod oknem byl stolek a čalouněné křeslo, naproti oknům do prostoru byla lenoška. Uprostřed zdi přímo naproti posteli hořel krb a vedle něj byla hromádka polen. Ale ta postel, ta byla dokonalá. Veliká, z dubového dřeva, s nebesy. V nohách měla truhlu.

„Tady nemůžu dnes spát, Johne," podívala jsem se na něj a zavrtěla hlavou. John se zmateně rozhlédl po pokoji. „Co je špatně? Nelíbí se ti ta tapeta? Nebo snad výhled? Nechával jsem to předělat, aby to bylo naše, ale můžu to klidně změnit, stačí říct..."

„Nene, to ne, je to tu... dokonalé," vydechla jsem.

„Pak ti nerozumím, Nel."

„Nemůžu tu spát, je to náš pokoj, ale ty tu nebudeš... Ubytuj mě dnes jinde a sem se přestěhuju, až tu budu moct být s tebou, a pak tu strávíme první noc, spolu. Vím, jak to zní, ale já bych si to opravdu moc přála." Chvíli na mě jen koukal a asi uvažoval o tom, co jsem mu řekla. Nakonec se ale nadechnul a ustoupil. 

„Dobře, vezmu tě do pokoje pro hosty, ale jen pro dnešek. A zítra pokřtíme naší ložnici," usmál se na mě lišácky, políbil mě a odvedl mě do jemně žluté, malé, ale velmi útulné ložnice. Dnešní noc jsem byla nucena strávit sama, v malé ložnici s malou koupelnou, ale alespoň mi nebude John tolik chybět.