Kdo?

Obálka

Pozastavuji se snad nad každou fotkou. Tahle je z tábora, když jsme přišly z blátové zkoušky. Tahle z dovolené, tu mušli mám pořád na okně.

A tahle? Musím se smát, při té vzpomínce. Bylo léto a se Štěpánem jsme se koupali v našem bazénu. Zrovna kolem procházel můj mladší bráška a my si v té chvíli dávali závody, kdo déle vydrží pod vodou. Brácha nás neviděl a tak do bazénu skočil rychlou šipku.

Všichni jsme se tak neskutečně lekli, až to bylo k smíchu. Taky že jsme se tomu nakonec smáli. Jo, tuhle fotku si musím vzít do školy, Kláře se určitě bude líbit. Nebo se alespoň zasměje, až jí to budu vyprávět.

Uff, když si to tak vezmu, tahle fotka je z doby kdy nám bylo dvanáct. Takže už jsem za polovinou fotek, juchůůů!

Kouknu na hodinky a zjistím, že už je půl pátý. Scházím po schodech do kuchyně, zdravím bráchu, který se vrátil od kámoše. Dáváme si chleba s máslem a solí. Pak se vracím do pokoje k fotkám.

Večer už jich mám asi třicet, házím je do aktovky a jdu do koupelny pro hadr, abych utřela vnitřek skříňky od prachu. Při utírání konce skříňky do něčeho vrazím. Propadlo to dalšího šuplíku.

Shýbám se a vytahuji ručně dělanou obálku. Její uzávěr je přelepený odřenou samolepkou velikonočního králíčka...