Chceme být takoví? [cz - OnePart]

„Chceme to takhle?"

   Nikdy jsem nebyla jako ostatní děti. Ačkoli jsem se s nimi kamarádila, mé názory se od nich poněkud odlišovaly. Máma mi říkávala, že jsem vyspělejší, že jsem napřed. Byla to pravda. I teď ve svých šestnácti letech myslím jinak – přemýšlím vážněji, realističtěji. Vidím svět takový, jaký je. Nemaluji si ho na růžovo. Nezačerňuji ho. Dívám se na zem z pohledu třetí osoby, která létá někde nad námi a pozoruje všechny ty lidi, jak tuhle planetu ničí. Teď nemyslím to, jak vyhazují odpadky na zem. Ničí lidstvo svou hloupostí, žárlivostí a přílišným sebevědomím. Nechci se na to dívat, ale kdykoliv se otočím pryč, nedá mi to. Potřebuji být v obraze. Musím vědět, jak se věci stále mění k horšímu, a doufat, že to jednou bude lepší.

   V mé škole jméno Naomi neslyší lidé rádi. Odcizila jsem si je a vůbec toho nelituji. Vystačím si jako samotářka jen se svými myšlenkami. Nezajímá mne, co o mně říkají. „Koukněte na ni. Kdy si asi naposled umyla vlasy?" nebo „Proboha, to nemáš v šatníku jinou barvu než černou?" To slyším denně, avšak nezajímá mne to. Mám se ráda. To by měli lidé pochopit. Mám ráda svůj hloupý styl oblékání, který nezahrnuje jinou barvu, než je černá, červená nebo bordová. Své sukně dlouhé po kolena bych nevyměnila za žádné upnuté barevné šortky. Bez těch náhrdelníku, které mi visí na krku, bych nedala ránu. Má ruka nevypadá jako má ruka, pokud nemám přes zápěstí uvázaný károvaný šátek. A moje vlasy? Ty nezkrotné oranžové plameny ohně zakrývající celá má záda? Líbí se mi. Ano opravdu – miluji je stejně jako svou maminku, která moc dobře zná moje názory a které můžu říct úplně všechny své myšlenky. Ona mě podpoří. Vždycky!

   Ráda sedávám na lavičce v praku, kde okolo mne procházejí lidé. Vidím je. V jejich očích se zobrazují příběhy. Podle jediného gesta dokážu odhadnout, co se v člověku skrývá. Když kolem mě projde nějaký kluk, zírám mu do očí jako všem ostatním. Mrkne na mě. Zvedne koutek úst. Já jen stále hledím. Vlasy má rozcuchané, oblečení pomačkané – zřejmě se o sebe moc nestará. Zuby nažloutlé, nehty popraskané – kuřák. Klouby na prstech potlučené. Tváří se nadřazeně, jakoby mu patřil celý svět. Je to typický grázl, který týrá ty, jež nedělají věci tak, jak on chce. Takovým by se měli všichni vyhýbat obloukem, ale nedělají to. Dívky za nimi stojí frontu a on si mezi nimi vybírá, která ho dnes uspokojí nejlépe. Ostatní kluci chtějí být jako on. Chtějí kolem sebe hromady holek. Chtěli by cítit ten respekt z malých dětí, když kolem nich projdou a ještě si uplivnou. Nejhorší je, že i ti hodní nezkažení kluci po tom touží. Milé chytré dívky se hrnou za „bad boyem", který jim naslibuje hory doly a poté je odkopne. Začnou říkat, že je život utrpení a svět na hovno, ale neuvědomují si, že za to, jak dopadly, si můžou samy. Kdyby hledaly hodné chlapce, kteří by je doopravdy milovali, byly by šťastné.

   Dívám se na zamilovaný pár, který očekává miminko. Vypadají šťastně, smějí se na sebe. Sedí na kostkované dece na trávě v parku a jejich asi pětileté dítko pobíhá kolem nich. Najednou zakopne a spadne do trávy. Otec vstane, vytáhne ho za ruku nahoru a ještě mu vynadá za to, že prý dělá takové hlouposti a může si za to sám. Měl by k němu přijít, pomoct mu se posadit, pofoukat mu to odřené koleno a říct, že než se ožení, zahojí se to. Místo toho ho plácne přes zadek a nechá ho brečet na zemi. Takhle bude vychovávat i to druhé dítě, které ta stále usmívající se maminka nosí uvnitř sebe? Z takových dětí potom rostou ti, jenž jednou zničí celou komunitu. Třeba za to ale ten otec nemůže. Možná jej táta vychovával taky takhle bezcitně. Říkával mu, že je chlap a ti nemají žádné city - blbost! Pravděpodobně tak zfanatizoval i svou ženu. „To dítě je budoucnost lidstva. Nesmíme z něj vychovávat slečinku. Bude to chlap jako já."

   Myslíte si, že je normální, když rodiče nutí své děti být něčím, čím se stát nechtějí? Ano. Je to normální. V téhle společnosti je to naprosto běžné. „Půjdeš studovat gymnázium, ať chceš nebo ne!" Neměli bychom si my sami vybrat směr, kterým chceme jít? Někdo nechce být vystudovaný chirurg. Chce vlastnit prosperující stavební firmu, anebo procestovat svět, poznat všechny kouty světa. Jako já. Mým snem je létat po téhle planetě a pokusit se najít alespoň kousíček z ní, kde by nebyl tenhle systém. Obávám se, že to se mi povede naleznout. Leda tak na Antarktidě nebo v deštných pralesech. Všude je to stejné. Když se mi nepodaří to, alespoň najdu někoho, kdo bude nosit v hlavě stejný názor jako já. Doufám v to. Věřím. Zamilujeme se do sebe a budeme žít šťastně až do smrti. Naivita. Kdo by chtěl tak praštěnou holku, jako jsem já? Všichni se mi vyhýbají obloukem kvůli tomu, jak vypadám. Znovu se dostáváme k hlavní myšlence. Proč se lidé štítí těch, kteří nejsou podle jejich představ? Na tuhle otázku si dokážu odpovědět sama: bojí se. Všichni se bojí jinakosti. Někdo vypadá jinak – je to blázen. Někdo jinak myslí – je to blázen. Někdo má na věc jiný názor – je to blázen. Někdy si kladu otázku, kam tenhle svět spěje. Možná už dospěl a my teď jen čekáme, až zestárne a my s ním. Třeba už ho nebavilo dívat se na všechny ty lidi, kteří ho obývají.

   Chci, aby si lidé uvědomili, co se děje, ale nechci, aby jim to někdo řekl. Představte si: kdybych já řekla veřejně svůj názor, od poloviny lidí bych sklidila obdiv a souhlasili by semnou. Od té druhé poloviny bych získávala jen nenávist a schytávala bych urážky nejrůznějšího druhu. Tyhle dvě skupiny by válčily mezi sebou a tohle je celý ten problém. Nejde to zastavit. Ať už jde na to kdokoliv jakkoliv, vždycky budou neshody.

   Je málo lidí, kteří pochopí myšlenku celé téhle situace. Většina nad tím jen mávne rukou a pokračuje v tom, co dělává. Tohle jsem napsala pro svůj vlastní klid. Už mě nebaví držet v sobě svůj názor. Chci, aby si lidé uvědomili, že je něco špatně. Kde se stala ta chyba? Kdo za to může? Myslím, že odpovědi na tyhle otázky jsou zakopané hluboko v daleké minulosti. Říkají, že naše generace je ta nejhorší, že to my zničíme svět. Je to pravda, nebo už svět dávno zničený je?