Ikdyž sem na pokraji smrti,osud mi to nepřál. Ano jsem jen obyčejná věc, ale přesto vnímám a dýchám jak lidé,dokonce i cítím jak lidé, jediné co neumím je mluvit . To mi bůh nenadělil. A tak tu dnes jen tak ležím a říkám si jestli jsem si to zasloužil, nehybný a plný hnusné houby zvané ,,plíseň". Nevím co to je, jen sem to zaslechl od majitele této zahrady tady kolem. Ležím tu už hodně dlouho, počítám to tak na půl mého letokruhu. Můj letokruh je docela malý, ale za něj sem ho hodně zažil. Začalo to takhle.....
Obchod, malý obchod zapadlý v jedné malé ulici v nejmenovaném městě. Mají tu takové nazelenalé stěny jak sem míval i já doma. Ale to je už velmi dávno, už si to vybavuji jen matně. Dnes je v obchodě hodně lidí, začalo jaro a tak se tomu ani nedivím. Najednou se před mím stojanem oběvila lidská bytost, byla docela vysoká a vypadala mladě. Popadla mě, a nesla rovnou k pokladně. Když se mnou opustila místnost, ocitl jsem se zas na krásném a čistém vzduchu. Pak mě ale strčila do takové kovové věci a ta začala vrčet, chrochtat a vydávat takové podivné zvuky. Lekl jsem se, nelíbylo se mi to bylo to jako bych se pohyboval v nějaké létající věci, která ze mně vysaje život.
Když ta věc konečně zastavila, tak mě ta osoba vytáhla. Byla to ale úleva, ale taky strach co bude dál. Pak mě ta osoba odnesla do velké zahrady. Divím se že vůbec vím jak se to jmenuje, ale asi jsem to pochitil v té zelené místnosti. A pak mě vyklopila z mé postýlky. Když se mé nohy dotkly té studené zeminy a málem mi upadly blahem. Osoba se chovala velmi mile na mé nožičky, byl sem jí za to velmi vděčný. Zahrabala mě do do zeminy a poté odešla. Byla to úleva být zase v přírodě a ne v nějaké místnosti.
Další chvíle jsem trávil rozjímáním v mém novém domově. Pozoroval sem ptáky jak tu lítají kolem dokola a švitoří. ,, Vidíš, vidíš ? Nový přírůstek tu máme, nový, nový ." zašvitořily a letěly dál. A pak sem byl zas sám, lebedil sem si v nové a čerstvé hlíně a přemýšlel o svém životě.
Už sem tu nějaký čas, kořínky mi už zarostly pořádně do země a já už si na to zvykl. Najednou ke mne přiběhly malé osůbky. Když je takhle krásně, chodí sem docela často. Začaly kolem mě běhat a hrát si, bylo to velmi zábavné po té době kdy jsem strávil sám se sebou, sem konečně zažil zas nějakou zábavu. Poskakovaly kolem mě a hrály si s velkým kulatým míčem. Najednou ale začalo pršet, padaly kapky velké jak kamínky a děti začaly utíkat domů. Poté kapky plynule bubnobaly do míče a ten se začal koulet směrem ke mě. Zajel mi pod jehličí a ztratil se mi z dohledu. Bylo mi ho líto, nikdo si ho teď nebude všímat a tuším že tam bude hodně dlouho ale já se mu pokusím dělat dobrou společnost.
Je mi strašná zima. Už mi zhoustlo jehličí ale stejňe je mi furt zima. Sem tu už dva letokruhy od té doby co mě ta osůbka přivezla. Za tu dobu na mě a mé okolí napadala taková bílá a studená věc která mi při tom ale příjde i výjmečná. Je nádherná, třpití se a má zajímavé odlesky. Začíná se stmívat a já najednou zehlédnu tu nádheru jak svítí za okny domku vedle zahrady. Sedí tam všechny osoby vedle jednoho kulatého stolu a povídají si. Jsou tam jak ti malé které si tu hrály s míčem nebo ta která mě tu vždy obsekévá, ale pak tam byly také osoby které vypadaly staře ale smály se jak ostatní. Pak tam byla ale jedna věc kterou mu hodně závidím. Byl tam stromek, podobný jako já, akorát měl asi víc zajímavější život než ten můj. Byl celý ozdobený všema možnýma světýkama které poblikávaly. Líbylo se mi to, bylo to kouzelné a to byla ta chvíle kdy jsem si řekl že to musím zažít.
Když studená bílá věc slezla z mého jehlíčí, uběhl zas nějaký čas. Malinko sem povyrostl a sem mohutnější. Zrovna kolem mě zas běhaly ty malé osůbky, byly roztomilé a připomínaly mi veverky jak si hrály na podzim na mích větvích. Jedna z nich se pode mě schovala a pak zaječela. Docela sem se jí lekl, sem ale ujviděl že ječí štěstím. Začala kolem mě běhat a skákat, a ukazovala furt na ten míč který tu byl docela dlouho. Osůbky běžely vesele zpátky do svého obydlí. A tak mě opustil můj kamarád, strávyl tu se mnou docela dlouhou dobu, hřál mě přez zimu a podzim a pak se mnou srávyl roztávání bílé hmoty. Najednou z té velké budovy vylezla osoba která mě vždy obsekávala. A nesla si sebou ten velmi hlučný sekací stroj. Zapojil ho takovím dlouhým kabelem do divné dirky a spustil ho. Ten stroj strašně divně vrčí a hejbe se. Najednou už byl ten stoj u mě, bojím se ho. Kdybych se ho nebál byl bych asi hodně hloupý. Ten mě obsekal a pak když už ode mě odjížděl tak se to stalo, zasekla se mu břitva a on místo aby odřízl kousek travičky, řízl mě. Začala mě strašně bolet nožička, tekla mě z ní míza ale osoba si toho vůbec nevšila a jela s tím stojem dál ode mě.
Už zas napadala ta divná bílá věc, je srašná zima a mě je čim dál tim víc blbě. Od té doby co mě ta osoba řízla tím strojem mě obsadila plíseň. Je velice zlá, nenechá mě spát a já sem pak strašně unavený. Už je tomu hodně dlouho, a dnes nadešel zas ten zajímavý den. Zase jsou u stolu v tom domku všechny osoby až na jednu, takovou tu starou jak měla dlouhé šedivé vlasy a strašně hezky se minulý rok smála. A zas je tam on, je trochu jinačí než minulý rok ale furt mi je podobný. Je zas jinak nazdobený je na něm ovoce a vřezávané tvary ze dřeva. Strašně si přeji tam bít ale asi se mi to nesplní, přece jen je tu ona. ,, Neupejpej se stejně je zachvylku po tobě! " Zas se mi ozvala v hlavě, strašná a neůmorná plíseň která mi tu zní od rána do večera. Nějak se mi udělalo blbě a spadl sem na zem, zlomila se mi noha od toho řezu. Plíseň se mi začala strašně smát že nepřežiju ani do příští bílé hmoty a že si už neužiju sluníčka a hlavně, že se mi nikdy nesplní sen stát na tom místě jako vánoční V domku a poslouchat jak se ostatní osoby smějou. Začalo se mi přitěžovat a tak sem se pokusil usnout, divím se že mi to plíseň dovolyla ale podařilo se.
Probudil jsem se se strašnou bolestí, bylo to velmi nepříjemné, ale já už věděl že se konec blíží. Vím to od té chvíle co přede mnou umřemla myška. Ano zakousl ji pes a nezemřela tedy čistou smrtí ale to nebyla její vyna. Najednou sem se koukl na svou ochablou nožku a něčeho si všiml. Stalo se to asi při mém spánku ale bylo to jak sen. Plíseň která mě pomalu zaplavovala nakonec nebyla až tak zlá. Ano umíral sem, ale tohle pro mě zatím nikdo nikdy neudělal. Na mé nožce se oběvily malé hvězdice vypadající jak ty co mají osoby ve svém domečku na tom stromě. Byl to pro mě tak krásný vánoční dárek.
Ležím tu už nějaký ten čas a přemítám furt v mé duši co se vlastně stalo. To o čem jsem si vlastně myslel celý ten čas že je tak zlé se stalo hodným a splnilo mi můj sen. A tak sem zažil své zahradní a poslední vánoce, které si myslím že byly velice kouzelné. ,, Proč si to udělala? Vždyť mě ani nemáš ráda. A moc ráda mi škodíš, tak proč si na mě teď tak hodná? "Zeptal sem se plísně a ta mi hned odvětila. ,, Každý má svůj sen, a já ho mám taky. Udělat někoho aspoň jednou šťastným. Moc si nefandi že se ze mě najednou stala hodná plíseň ale musela sem ti to splnit. I když to nevíš, mohu ti číst myšlenky a upřímě to slýchám hodně často. A tak sem poprosila houbu aby ti to splnila. "
Byl to krásný pocit, vědět že někomu na mě asi malinko záleží. Ale myslím že už ani v tuto chvíly nemohu myslet dobře a rozumě. Najednou se předemnou zjevylo bílé světlo které zaplavylo celou zahradu. A já se dostal do ráje z hezkým a šťastným pocitem. Ano můj život byl v celku krátký, ale skončil dobře a na tom záleží.
A tak umřel jeden vcelku malý ale hezký stromek, který byl velmi ctižádostivý a nakonec svého cíle dosáhl. A tak každému živému tvoru v jeho blískosti a teď i vám dokázal že je vše možné a jen se v to musí věřit.
