Byl den, stejný jako všechny.. Až na jednu věc.. Nebo spíš jednoho člověka.
Prodávámvždycky od 7 hodin. A vždycky tam přijde pár lidí, kteříněkamstrašně spěchají ale dneska sem přišla dívka. Nevypadala jak všechnyostatní, byla jiná..
,,Dala bych si tu růžovou"
Zamumlala, jako by to říkala sama pro sebe a pohodila svými růžovými vlasy. Musel jsem jí sledovat, byla tak kouzelná. Na vlasech měla velké kudrlinky.
,,Říkala jste růžovou?"
Totálně jsem nevěděl co to plácám.
Potřeboval jsem vidětjejí oči, které se celou tu dobu dívaly na špičkysvých tenisek.
A úspěšně.
Podívala se na mě.
,,Ehm jo?"
Věděl jsem, že kluk jako já, prostě nějakej prodavač cukrový vaty nemá ani malou šanci.
Tady láska na první pohled nebude..
Zasenevím co to plácám. Tohle si přeceužvůbecnemůžu plánovat.
Ale nechtěl jsem, aby jí byla zima, jelikožvítr foukal celkemhodně, tak jsem spustil svůj stroj a udělal tu nadýchanou dobrotu. Dělal jsem to s láskou, ale ona si toho vůbec nevšímala, z kapsy si vytáhla mobil a pořád něco psala.
Dodělaljsem vatu ale ona o tom vůbec nevěděla. Měl jsem strach.
,,Ehm..."
''Zakašlal'' jsem, aby si mě všimla. Podívala se na mě. Zase jsem viděl to, na co asi dlouho nezapomenu. Ty nejkrásnější oči. Modré, až do zelena.. Nemůžu to k ničemu přirovnat, protože tak krásnávěc neexistuje.
,,Ehm.. -"zasmála se ,,-příště se neboj říct.. Zatím ahoj"
Řekla.
Dala mi peníze na pult a odešla.
Byl jsem šťastný, ale měl jsem strach.
Promluvila na mě. A byla příjemná.
Strach, žeuž jí nikdy neuvidím.
A...
Ještě jedné věci jsem si všiml.
Když na mě mluvila, cítil jsem mentolovou vůni, byla tak příjemná.
Byla naprosto úžasná.
To jediné, co jsem opravdupotřeboval, byla ona..
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.