Neustále ten samý sen. Dokola a dokola prožívám to samé. Mé utrpení na, které se snažím celé věky zapomenout. Mou hloupou chybu, která zavinila tohle vše, která zavinila to, že jsem se stal tímhle monstrem, touhle zrůdou, kterou nenávidím. S odporem na sebe hledím do zrcadla. Nemohu vidět sám sebe, protože se sám sobě hnusím. Jsem odpadem téhle společnosti.
Svalil jsem se na zem a zahleděl se na ponurou místnost v níž se právě nacházím. Závěsy byli rozsápány, po zemi rozsypané střepy, obrazy strhané. Přesně takto to má být, přesně takto má vypadat dům zvířete. Již několikrát jsem se pokoušel zabít, marně! Nic, nic mne nezabije. Dokonce jsem se nechal vydat vidlákům, aby mne zabili. Zase pouhé nic!
Zvedl jsem se ze země a pomalu přistoupil k oknu. Na chvíli jsem odhrnul závěs, aby do této místnosti mohl proniknout sluneční svit. Otočil jsem hlavu směrem k rozbitému zrcadlu. Spatřil jsem svou tvář. Po tváři mi stekla slza a s návalem vzteku jsem naposledy uhodil do zrcadla. To se rozpadlo na několik malých střepů a přidalo se tak těm střepům na podlaze.
Zaslechl jsem dívčí smích. To mne donutilo se ještě jednou podívat z okna. Spatřil jsem dívku v modrých šatech. Její blonďaté vlasy na slunci zářily jako zlato a ten smích, byl sladký jako lžička medu. Pak jsem spatřil ale ještě něco. Byla vypsána odměna na můj krk. To ve mne probudilo ještě větří žal. Cožpak jsem jim neříkal, že nikomu neublížím, když mne nemohli zabít? Že se nevrátím do svého panství?
ČTEŠ
BEAST
WerewolfSluneční svit jenž spatřím vždy, když vstávám mi oznamuje, že je další den. Den, který mi říká, že budu zase zcela osamocen ve svém panství, že se budu skrývat před lidmi, kteří vyžadují mou smrt. Jsem zrůda, jsem to co jsem tak nenáviděl.
