Soulmates I.

34.

Došlo jsme do parku a sedli si na první lavičku v parku.Strašně moc mě bolely nohy a já se ani nedivím. Je to celkem dálka.

Park byl nádherný. Děti si hrály s ostatními dětmi a smáli se. Jejich rodiče si povídali nebo se nad nimi rozplývali. Jedním očkem je sledovali, aby se jim nic nestalo.

Taky chci dítě, ale není tu nikdo s kým bych ho vážně chtěla a jsem na to ještě mladá. Děti miluju. Jsou roztomilé a někdy i hodné. Chtěla bych mít malou sestřičku, o kterou bych se mohla starat, ale mamka už nechce dítě. Je mi to líto, já bych se o ni ráda starala.

Rozhlídla jsem se, ale hned jsem toho litovala. Viděla jsem Mercedes s jejíma dvěma poskokama. Tu jsem vidět vážně nemusela, zkazila mi celý den. Rayn se tam taky podíval, jen zakroutil hlavou a koukl na mě pohledem nechceš radši jít?

Já radši kývla že ano, protože nechci aby tady udělala to její divadýlko, jako vždy. Byli by to zase narážky na to, že jsem se konečně probudila, ale měla jsem v nemocnici ještě zůstat, že mě tu stejně nikdo nechce a tak, prostě kraviny a tak jsme se oba zvedly. Rozhodly jsme se že si půjdeme pro kafe do Starbucks.

"Dobrý den, co to bude?" Zeptal se mladý kluk. Mohlo mu být tak okolo jako mě, možná mladší. Měl modré oči a hnědé vlasy. Vypadal mile a přátelsky. Ta čepička co měl na hlavě na něm byla roztomilá, ale třeba s roztomilostí na Mika neměl.

"Dobrý, jedno karamelové latte a jedno čokoládové latte" Řekla jsem mile. Usmál se na mě.

"Hned to bude a které je pro vás a co tam chcete napsat?" Zeptal se a poškrábal se na zátylku. Je docela roztomilý, když je nervozní. Koukla jsem se na Rayna pohledem co tam chceš? a on jen kývl rameny, že neví a že je mu to celkem jedno

"Moje je karamelové late a oběma je to jedno" Řekla jsem a on jen kývl a vydal se udělat ty kávy. Za chvilku nám to donesl. Já se na to ani nepodívala, protože jsem platila. Jasně že měl Rayn kecy, že si to zaplatí sám, ale já ho úspěšně ignorovala.

"Naschle" Řekla jsem a vyšla z Srarbucksu.

Koukla jsem se na kelímek a měla jsem tam napsané Kráska. Cítila jsem jak se mi do tváří hrne krev. Sklopila jsem hlavu aby to Rayn neviděl, dělal by si ze mě srandu.

"Co tam máš?" Zeptal se Rayn a ušklíbl se na mě.

"Kráska, ty?" Řekla jsem, ale pořád jsem se na něj nepodívala.

"Ten s hezkou holkou" Řekl a začal se smát. Musela jsem se taky zasmát, protože má nakažlivý smích a protože si myslel že s ním chodím. Nic proti Raynovi, ale není můj typ. 

"Pojď jdeme domů, za chvilku bude oběd" Řekla jsem. Je mi jasné že Rayn půjde k sobě domů. Půjdu sama, protože on bydlí kousek odtud. Mě to nevadí, aspoň si pročistím hlavu.

"Dobře, já půjdu domů a ty si konečně můžeš ode mě vzít ten skejt" Řekl a usmál se na mě. Já na něj úplně zapomněla, už jsem ani dlouho nejezdila a ani necvičila, to se musí napravit. Já kývla a vydali jsme se k Raynovi. Vím, že bych se neměla namáhat, ale pěšky se mi jít nechce.

Vzala jsem si od něj skejt, musela jsme si vyzut boty a jela domů. Musela jsem si dávat pozor, abych si něco nepíchla do nohy. To bych nerada. Docela mi to šlo na, že jsem dlouho nejezdila.

Nikoho ze školy jsem nepotkala a byla jsem docela ráda. Moji školu nemám ráda, jsou tam nenormální lidi, teda krom pár vyjímek.

Kluci jsou děvkaři, feťáci nebo ožralové. Málo kdo se tam najde normální, například Rayn.

Holky, kapitola sama o sobě. Děvky tam převažují. Nechápu jak se můžou líbit klukům, když nemají skoro žádné oblečení na sobě a jsou namyšlené. Nejdou se tady i normální holky, ale to je tak vždy jedna ze třídy. 

Jak sem slyšela Anet od Matta je v pohodě. Třeba si budeme rozumět. Ráda bych měla kamarádku, ale ne nějakou fiflenu. Jestli se nebude chovat jako děvka nebo se povyšovat nad ostatními, tak bych ji ráda poznala. 

Dojela jsem domů asi po deseti minutách. Docela rychle jsem dojela, od Rayna to není žádný kousíček. Měla jsem klíčky, tak jsem si odemkla a šla dovnitř. Boty jsem hodila na botník.

Slyšela jsem hlasy. A ty hlasy byli Mika. Skejt jsem pustila na zem a utíkala do kuchyně. Stál směrem ke mě s roztaženýma ruka. Musel mě slyšet. Usmála jsem se a hned jsem mu skočila do obětí. Vím neviděly jsme se chvíli, ale chyběl. Chybělo mi to bezpečí a ta láska od kamaráda. Rayn mě třeba neobejme jako Mike, protože mě nezná tak dlouho. Co tu dělá tak brzo? Jak to, že přijel teď?

Asi deset minut jsem se v tichu objímali. Objímali jsme se strašně pevně, jako kdyby jsme se loučili a neměli jsme se už nikdy vidět. Přitom se vidíme po jednom dnu.

Přes jeho rameno jsem se koukla na mamku. Usmívala se jako sluníčko, musela jsem se na ni taky usmát. Teď jsem konečně šťastná. Mám vše, milující mamku a dva nejlepší kamarády.

Odtáhli jsme se od sebe a usmáli jsme se. Sedla jsme si na barovou židličku a Mike vedle mě.

"Co tu děláš tak brzo?" mě to nedalo, musela jsem se zeptat.

Nechtěla jsem aby to vyznělo že ho tu chci, tak jsem přidala svůj úsměv.

"Dojel jsem dřív, protože mi to táta dovolil a mám pro tebe dárek" řekl a otočil se ke mě. Jaký dárek? To by mě zajímalo. Však už mi dárek dal, nechápu co zase vymýšlí.

"A jaký?" vypískla jsem radostně.

"Máš ho v pokoji na pok-" dál už jsem ho neslyšela, protože jsem byla skoro v pokoji. Vešla jsem dovnitř a na posteli jsem viděla obrovského medvěda. Pane bože, ten je úžasný. Ani nevím čím jsem si to zasloužila. Vždyť jsem nic neudělala a ani jsem neměla svátek a ani narozeniny. Nechápu to.

Došla jsme k posteli a koukla se na to. Byl na tom růžový papírek. Bylo tam napsáno:

Dnes je to přesně patnáct let co jsme kamarádi. Mám tě rád, prostě jsem musel přijet.

Rozbrečela jsem se a při tom se usmívala. Nebyly to slzy smutku, ale slzy radosti. Jsem tak ráda že ho mám. Začaly se mi vybavovat vzpomínky.