The Mermaid (CZ)

Kapitola 6: The hunger is killing me

Otevřela jsem oči a rozhlédla se po místnosti. Vstala jsem z postele a následovala svou intuici. Sešla jsem dolů po schodem, vydala se ven. Ani jsem si nedělala starosti s tím, že bych probudila rodiče. Nic jsem neřešila, ani to, že jsem se právě v noční hodinu procházela jen v noční košili venku po městě. Měla jsem namířeno dolů, směrem k pobřeží. 

Jako kdyby mě něco zevnitř ovládalo a právě se probudilo. Cítila jsem sebe, ale zároveň jsem uvnitř mě cítila jakousi sílu, která mě právě nutila jít dál a dál za svým cílem a já ji nemohla zastavit. Právě se nejspíš probudila všechna ta část mořské panny, kterou jsem v sobě měla. Šla jsem odhodlaně, plynulým krokem. Došla jsem k moři, kde naštěstí nikdo nebyl, nebo alespoň v mém blízkém okolí ne. I s noční košilí jsem skočila dovnitř vody, cítila jsem se tak uvolněně a svá. Moře bylo moje. 

Nohy se změnily v ocas za velmi krátký okamžik a já se vydala na plavbu. Vlastně, neměla jsem ani ponětí, kam se to vydávám, nikdy jsem ani tak daleko neplavala, natož pod mořem. Byla jsem mnohem rychlejší, než když mi ještě na plavání posluhovaly pouze nohy. Neměla jsem tedy ani ponětí, jak daleko jsem již mohla být. Každopádně jsem musela doplavat velice daleko, protože když jsem se vynořila na hladinu, pevninu jsem již nespatřila. K mému štěstí tu ale byla loď, uvnitř jsem ale cítila, jako bych přesně věděla, že tu bude. Byla vážně obrovská, určitě měla na palubě několik tisíc lidí. Kolem zábradlí se motala skupinka opitých lidí, alkohol z nich jsem cítila až sem. 

Na nic jsem nečekala, tuhle šanci jsem nemohla propást. Začala jsem zpívat. Byla jsem sama překvapena, nikdy jsem tuhle píseň neslyšela a navíc byl můj hlas o dost lepší, než kdykoli jindy, mohla bych snad začít i kariéru zpěvačky. Jeden z nich se přes zábradlí naklonil, směrem ke mně. Nepřestávala jsem zpíval. Moje oběť neváhala a okamžitě skočila dolů za mnou. Jeho opilí přátelé někam odběhli, pravděpodobně pro pomoc. Muž se ponořil do vody a já za ním doplavala. Vytáhla jsem ho znovu hlavou na hladinu, aby mohl dýchat. Když byli živí, byla to větší zábava. Vlastně byl docela hezký, skoro mi ho bylo líto. Vzala jsem jeho hlavu do dlaní a podívala se do jeho modrých očí. Usmála jsem se a pokračovala ve zpěvu. 

"Ukaž mi, jak jsi zlý." Řekla jsem a v tu chvíli se i s ním ponořila pod hladinu. Nevěděla jsem jak, ale nějakým způsobem jsem jeho duši vsála dovnitř mě. Byl to příjemný pocit, nová várka energie. Jeho bezvládné tělo jsem pak ponechala moři. Poté, co jsem byla nasycena mě ale má mořská část znovu opustila, jako dopoledne po výbuchu nad hodinkami. Znovu jsem si uvědomila, co jsem udělala. Důsledky mých činů mě zase dohnaly. Tomu muži už ale pomoci nebylo. Upřímně jsem myslela, že budu mít výčitky větší. Trvaly jen chvíli a pak jsem se začala zajímat o jiné věci. Jako třeba, kde to právě jsem a jak se dostanu zpět domů, protože v podstatě se rodiče mohli náhodou probudit také a v tom případě by už zavolali policii a po mě bylo vyhlášeno pátrání. Vážně nepotřebuji, aby mě někdo našel, jak někdy v noci vylézám z moře.

A tak jsem se znovu spolehla na mou intuici, plavala jsem tím směrem, kterým jsem cítila, že jsem měla. Vyplatilo se to, jelikož jsem k danému břehu nakonec přeci jen doplavala. Vylezla jsem na souš a pomocí zaříkadla svůj ocas proměnila zpět na nohy. Další problém byl ale moje noční košile, která byla celá úplně mokrá a mé vlasy. Celé moje tělo. Byla jsem totálně promočená. 

Nádhera.

Bosa jsem našlapovala po studeném chodníku, do kopce, směrem k mému domovu. Kvůli vodě na mě jsem mrzla ještě víc, než bylo potřeba. Sem tam po silnici projelo nějaké auto, ale myslím, že si mě v té tmě ani nevšimli. Všimla jsem si, že naproti mě se blíží nějaký člověk. Další, kterého mohu přiřadit do té skupiny, která mě má za totálního blázna. Když jsme se přiblížili blíže, zjistila jsem, že je to ten kluk, do kterého jsem dneska odpoledne narazila. Chtěla jsem kolem něj jenom rychle projít, ale on mě samozřejmě zastavil s otázkou, jestli jsem v pořádku a proč jsem celá promoklá.

"Do toho ti nic není, cizinče." Pohleděla jsem na něj a odešla. Neměla jsem chuť, takhle pozdě večer se tu někomu vypovídat. Potřebovala jsem co nejrychleji domu, vstřebat vůbec to, co se před několika minutami stalo.

Dovnitř jsem vlezla tak neohrabaně, cestou do mého pokoje jsem zakopla o tolik věcí, ale všechno mi bylo jedno, chtěla jsem se dostat do postele, moje únava přetahovala meze. Vlastně to byl zázrak, že po tom, co jsem zakopla jsem nezůstala na zemi ležet a neusnula tam. Ani jsem neměla potřebu se převléct, celá v mokrém jsem zkrátka lehla na postel a okamžitě se ponořila do hlubokého spánku. 

♦♦♦

Stála jsem u nějakého jezera. Nikdy předtím jsem tu nebyla. Byl tu takový klid, neslyšela jsem nic, ani štěbotání ptáčků. Téměř jsem se do toho klidu ponořila, cítila jsem, jak mi proudí do těla. Vyrušil mě ale hlas. Otočila jsem se směrem, od kterého pocházel. Spatřila jsem tvář, která mi nebyla neznámá. 

"Trayn." Říkal moje jméno. Několikrát ho zopakoval, čekal než mu na něj odpovím. Jako by nevěděl, že stojím před ním.

"Co tady děláš?" zeptala jsem se potichu. Konečně jsem se ozvala a on se pousmál. 

"Musím ti něco říct," přiznal se. Zamračila jsem se. Přiblížil se ke mně a v tu chvíli jsem ucítila, že něco tohle prostřední narušuje. Nebylo to od něj, bylo to něco zvenčí. Podívala jsem se do jeho modrých očí, ale pak se mi obraz ztrácel před očima. Všechno se najednou rozmazalo, zmizelo a já se nemohla udržet na nohou.

Otevřela jsem oči a probudila se. Mamka mi třásla rameny, slyšela jsem, jak říká něco ve smyslu, abych vstala, protože jsem zaspala můj budík. 

"Jsem vzhůru." Řekla jsem a otočila se k ní. 

"Dole na tebe čeká snídaně." Řekla a zase odešla pryč. Promnula jsem si obličej. Byl to sen, ale něco na něm bylo divného. Proč tam byl ten kluk, do kterého jsem narazila a potkala ho včera večer? Navíc, co mi chtěl říct, když se neznáme, jen jsme se dvakrát potkali na ulici. Proč byl v mojí hlavě?