strayed // niall horan [CZ]

strayed - {04}

JEN MALÁ PŘIPOMÍNKA: v příběhu hodně přeskakuje doba, tak se nedivte, že to nějak rychle utíká :D 

Pohled Alice:

Byla středa a já pracovala v hotelu Marriot.

Už jsem tu pracovala šest měsíců, takže už jsem si na to dost zvykla.

Práce to byla vážně lehká. Seděla jsem za stolem, přímo před hlavním vchodem. Často mě sem chodily navštěvovat Mia s Aileen.

Mia mě většinou vyzvedává, když mám noční směnu. Nebo mě navštěvuje jen tak, kdy předstírá, že si chce objednat pokoj, přitom si se mnou jen povídá, zatímco já pracuju.

V hotelu se málokdy ubytovala nějaká celebrita, takže jsem se nemusela bát, že by se tu některý z kluků ukázal.

Ale... to jsem si myslela špatně.

Všechno bylo v pořádku, dokud nepřišla středeční noc.

Bylo patnáctého listopadu a čas se blížil k osmi hodinám večer.

Moje směna končila v osm třicet, ale stále jsem tady musela tu půl hodinu vydržet.

A všechno se to stalo tak rychle, že jsem to ani nestihla pobírat.

+++

Hlavní vchod od hotelu se otevřel a dovnitř vešel vysoký muž s černou vestou a slunečními brýlemi na očích.

Je listopad, kdo by teď nosil sluneční brýle?

Myšlenku jsem hodila za hlavu, ale pak jsem si uvědomila, kdo to byl.

Byl to jeden z nich.

Neměla jsem šanci uniknout.

Sice se na rčení ''svět je malý'' nelze moc spoléhat, ale v tomto případě to byla pravda.

Mé vidění se rozmazalo a zalapala jsem po dechu, když se rukama opřel o stůl přede mnou a koukal na mě se zármutkem a nevěřícností v očích.

Z našich úst nemohlo vyjít ani jediné slůvko, ale někdo něco říct musel.

Nebyli jsme jediní lidé ve vestibulu.

Nalevo od nás byla malá jídelna a uklízečky zde okolo uklízely.

Ale já se mohla soustředit jen na něho.

Pouze na něho.

„Skoro po třech letech," zašeptal.

Sklopila jsem pohled, snažíc se zadržet slzy. Po chvíli jsem se konečně přiměla k tomu, abych promluvila.

„Zayne, proč tu jsi?" snažila jsem se vyhnout očnímu kontaktu s ním. „Jak jsi mě vůbec našel?"

„To se mě zeptáš jen na tohle? Vážně Alice?" řekl chraplavě.

Věděla jsem, že mi neodpustí.

Už jen podle jeho tónu to bylo poznat.

Poté, co jsem mrkla, mi z oka unikla jedna neposedná slza a já zakroutila hlavou. „Konečně jste mě chytili," zašeptala jsem, zavírajíc oči.

Bála jsem se na něj podívat. Věděla jsem, že pokud pohled k němu zvednu, začnu litovat úplně všeho.

„Chytili? Já nikde neřekl ''my''. Já jsem tě našel," odpověděl a v tuhle chvíli jsem se na něj podívala.

Byl ostříhaný na krátko, jeho vlasy měly tmavší odstín černé, než jsem si pamatovala, pod očima měl obrovské kruhy a byl minimálně o deset centimetrů vyšší.