Sometimes Is Better Just Forget

Kapitola první: Dnes To Započne

>> Pohled Elisabeth <<

"I was sitting on the fence,

And I thought that I would kiss you,

I never thought I would've missed you..."

Začaly hrát první tóny vyzvánění mého budíku. Natáhla jsem se rukou ke stolu, abych ho mohla vypnout.Otevřela jsem více moje slepené oči a protáhla jsem se.Po pravdě se mi nechtělo moc vstávat.Poslední dobou jsem byla zvyklá vstávat později než v 7 hodin.Ale dnes se to změní, protože dnes je den, kdy konečně znovu nastoupím na školu Royal College of Music.Už je to půl roku, co jsem tam nebyla.Měla jsem prý vážnou nehodu o které vůbec nic nevím, protože jsem při té nehodě ztratila paměť a nikdo mi o ní nechce nic povědět.Ani rodina.Všichni za tu dobu se mi snažili pomoc, abych si na všechno vzpomněla.Ale marně.Jediné na co jsem si dokázala vzpomenout byla moje rodina.

Konečně jsem vstala z postele.Převlékla jsem se a vyrazila ze svého pokoje do kuchyně.Tam už mě čekala snídaně kterou mi přichystala moje matka.Sedla jsem si společně s otcem, matkou a bratrem ke stolu a začali jíst.

Když už jsme dojedli, tak jsem si vzala zbytek věcí a vyrazila společně s otcem a matkou k autu.Nasedli jsme do něho a odjeli.

"Tak co, dcero, jak se těšíš až znovu uvidíš známé tváře? zeptal se mě otec, který právě řídil auto.Zamyslela jsem se nad tím."No, tati, ráda bych ti to řekla, ale já si nikoho nepamatuji." odpověděla jsem mu."Drahý, ty asi nevíš co znamená pojem amnézie.Na všechno zapomněla." zastala se mě matka."Ale vždyť jsme ji ukazovali různé fotky jejích spolužáků.Například Michael, ten kudrnatý hoch.Ten ji dokonce párkrát navštívil v nemocnici." pokračoval otec, zatímco točil volantem.

Michael?Na nějakého kudrnatého chlapce si pamatuji.

Ležela jsem v nemocnici.Na mém nočním stolku přibyla sklenice vody a fotografie nějaké rodiny.Poznala jsem pouze sebe, ale budu hádat, že toto byl můj bratr a mí rodiče.

Hrozně mě bolela hlava.Měla jsem ji obvázanou.Byly to čtyři dny, co jsem se tu poprvé probudila.

Najednou někdo zaťukal na dveře pokoje.Vešel dovnitř kluk s kudrnatými vlasy a neuvěřitelně krásnými hnědými oči.

"A-ahoj, Elis." zaznělo z jeho úst.V ruce nesl mandarinky a obrovské barevné lízátko.

"Ahoj." usmála jsem se a stále hleděla do jeho očí.Přišel blíž ke mě, vzal si židli od stolu a přisunul se s ní vedle mé postele.Položil mandarinky na stolek a lízátko stále držel v ruce.

"Jsem si jist, že si mě nepamatuješ," koukal se přímo na pestrobarevné lízátko a protáčel ho ve svých dlouhých prstech. "proto se chci představit."

Vyskočil se židle, natáhl ruku a řekl své jméno."Jmenuji se Michael Holbrook Penniman Jr.Chodím na stejnou školu jako ty a známe se z hodin francouzštiny, umění, zpěvu a hudby."Potřásl mi silně rukou a posadil se.Položil pestrobarevné lízátko na stůl a usmál se na mě.

"Povídej mi o sobě, prosím." řekla jsem.Na jeho jsem si tak chtěla vzpomenout.Na ty jeho nádherné oči, vlasy a ten úsměv.Místo povídání osobě mi připomněl naše společné momenty, ukázal mi dokonce naše společné fotky.

Potom se už se mnou rozloučil a odešel pryč z pokoje.Snad se ještě někdy znovu setkáme, kudrnatý Michaele."

Už jsme byli na místě.Rozloučila jsem se s rodiči a oni mi dopřáli pěkný den.Vystoupila jsem z auta a najednou jsem stála sama před branou školy Royal College of Music.