24 Wishes Before Die ✔️

First

Druhý den ráno.

Už jsme doma, přesněji v ložnici. Ležíme spolu v posteli a nic neděláme. Louis je na mojí hrudi. Svou malinkatou rukou mi po ní přechází a skoumá moje tetování.

Dýcháme stejným tempem. Nemluvíme na sebe, snažíme si užít to ticho, které nás obklopuje.
Louis svou ruku přesune na můj obličej. Hladí mě po tváři a usmívá se. Nakonec mi prohrábne vlasy a přisaje se mi na rty.

Líbáme se pomalu, v klidu. Naše polibky jsou plné lásky. Když se odtáhneme, usmějeme se na sebe a Louis položí svou hlavu na mou hruď. Své ruce přesunu na jeho záda.

"Nechtěl by sis dát snídani?" Zeptal jsem se ho šeptem a on souhlasně zamručel. Zasmál jsem se a upravil mu ofinu. Louis se přestěhoval z mojí hrudi na postel a přetáhl si peřinu přes hlavu. Usmál jsem se a šel udělat snídani.

Měl jsem vážně dobrou náladu. V kuchyni jsem zapnul rádio a kroutil boky do rytmu. Louis se zasmál, když za mnou přišel. Zamilovával jsem se do něj čím dál tím víc, i když jsem věděl, že by se to dít nemělo.
Obejmul jsem jeho malé a hubené tělo. Postavil se na špičky a vtiskl mi polibek. Tahle rána mi chyběla.

Prohlédnul jsem si ho. Byl tak strašně hubený... Vím, že to k té rakovině patří. Šílený úbytek na váze. Doslova se mi ztrácel pod rukama.
Jedl normálně, ale jeho váha se zmenšovala. Pořád. Každý den jakoby byl pořád drobnější.

"Sedni si," přikázal jsem mu a on si sednul. Chvíli se na mě jen tak díval, a pak si podepřel hlavu. Podal jsem mu palačinky, které miloval. Poděkoval a blaženě se na mě usmál.

Nemohl jsem si pomoct, ale odtrhnout od něho pohled bylo víc než nemožné. Byl moje světlo, které už pomalu zhasínalo. A já to nemohl zastavit.

Už ode dne, kdy začal hubnout, už ode dne, kdy začal kašlat krev, už ode dne, kdy omdlel z nedostatku vzduchu jsem doufal, že ať už je to cokoli, uzdraví se a bude všechno v pořádku. Jak naivní, že?

Rakovinu plic mu zjistili moc pozdě. Bylo moc pozdě na všechno, a když mi doktor oznámil, že mu zbývá maximálně rok života, doufal jsem, že to byl jen hloupý vtip.

Jak může někdo zemřít tak brzy? Je mu devatenáct, proboha. Je moc mladý na to, aby zemřel.

Když se poslední půlrok skoro nic nezhoršilo, myslel jsem, že se třeba doktor spletl a byla to jen chřipka, dlouhodobá chřipka, nebo tak něco. Cokoliv, co se jako zázrakem vyléčilo. Jenže pak Louis omdlel a moje naděje se zhroutila jako domek z karet.

Měsíc, jen jeden měsíc života. Je to tak málo, nejsem připravený na to, že mě Louis navždy opustí, že nás Louis navždy opustí.

"Dnes večer," řekne a já jakobych se vytrhl z tranzu. Tázavě se na něj podívám a on polkne další sousto. "Na dnes večer mám přání. Bude jasno, víš..." řekl a já se usmál. Věděl jsem, co chce říct. Nikdy jsme se nedívali společně na hvězdy, nikdy ne v klidu a sami. "Pozorovat hvězdy, že ano?" Ujistil jsem se a on přikývl.
Doslova jsem roztál nad jeho roztomilostí.

"Takže dnes večer, hm? Až se setmí?" Zeptal jsem se ho. Podíval z okna. "To bych moc rád."

***
Vzal si na sebe můj svetr. Miloval nosit mé věci. Když jsme byli mladší a oba bydleli u rodičů, oblečení jsme si potají prohazovali.
Měli jsme pak pocit, že jsme pořád spolu.

Venku byla zima a tma. Vzal jsem jednu opravdu huňatou deku a ještě jednu na přikrytí.
"Polštáře taky?" Zeptal jsem se Louise, který byl v ložnici. "Můj polštář budeš ty, Haz." Odpověděl a mě se po tváři rozlil úsměv.

"Mám si vzít svetr? Nebo triko stačí?" Zeptal jsem se ho a on se zasmál.
"Samozřejmě, že i svetr. Je tam asi pět stupňů, jestli vůbec to. Klidně i bundu, jak chceš."

Věděl jsem, že většinou se tohle dělá v létě. Západ slunce, teplý letní večer. Ale nevadilo mi, že my si uděláme krásný studený, zimní večer. Můj manžel umírá - nepočká do léta, nepočká, i kdyby si to hrozně přál. A tak budeme pozorovat hvězdy 1. prosince, budeme spolu ležet pod dekou a užívat si jeden druhého.

Vyšli jsme společně do naší zahrady. Louis na mě spadnul a pak se rozesmál. Vzal jsem ho do náruče a zatočil se s ním. Louis výskal jako malé dítě a smál se.

Pustil jsem ho, deku jsem rozložil na tu šíleně studenou zem a lehnul si. Louis si lehnul na mojí hruď a já ho zabalil do deky, aby nenastydnul. Už teď jsem věděl, jak mi tohle bude chybět. To, že se o něj nebudu moct starat.

"Tamhle padá hvězda, přej si něco!" Řekl jsem Louisovi a ukázal na ni.
"Přeju si, abys mě políbil." Zachichotal se a já si ho přitáhl do polibku.
A proto jsem ho miloval. Vždy myslel i na ty největší maličkosti.

***
Takže ahoj! :) Jsem strašně ráda za ohlasy u Prologu, tak nějak jsem to vůbec nečekala! :) Snad jsem vás tímto dílem nezklamala, a doufám, že dáte vote a napíšete komentář!
Love ya xx