True Love

1.

-- V noci na Eifellově věži --

"M'Lady, děkuji že, jsi přišla" Věnoval jsem jí svůj milovaný egoistický úsměv. Ona se usmála, a svým dokonalým hláskem promluvila. "Nemáš zač Chate , jsem ráda že jsme mohla přijít ". Usmála se na mě tým krásným úsměvem, který mě zabijí. Vždy když ho vidím, nemůžu si pomoc, vždy, jako kdyby se do ní znovu zamiloval. Mám pro svou dámu slabost no. Přemýšlel jsem, jaké by to bylo, kdyby jsme byli spolu. Když v tom se mě zeptala "Chate ? Proč si mě sem vlastně zavolal chceš mě unést, nebo stalkovat nebo-" přerušil jsme jí svýma slovy dokonalými slovy, vlastně jako vždy "Už dlouho jsem ti chtěl něco říct, ale bál jsem se odpovědi." Sklonil jsem nervózně svou hlavu, a pozoroval své černé kožené boty. Po chvíli mlčení promluvila, asi aby ze mě dostala, to co jsme jí chtěl říct. "Kocoure mluv mě můžeš říct vše jsme nerozlučný tým." . Usmála se na mě, snad tím nejhezčím úsměvem,který jsme kdy viděl. Možná mi to jen tak přišlo, protože patřil mě. Odhodlal jsem se a poslušně zvedl hlavu. "M'Lady, miluji tě.". S nadějí jsem se díval do jejích pomněnkových očí, a čekal na její odpověď. Se smutným výrazem na mě chvíli hleděla. Poté však promluvila "Kocoure, promiň jsi úžasný kamarád, ale mé srdce patří jinému. A tak to zůstane.".Ty slova bolela. Doufal jsem, že cítí to samé, i když jsem tušil, že to tak nebude. Usmál jsem se, nebyl to pravý úsměv, ale falešný. Promluvil jsem "Beruško, chápu to.". Usmála se na mě, jakoby to bylo vše jedno. Jakoby neměla city. "Jsem ráda, že to chápeš, jsi můj dobrý kamarád.". Nahrnuli se mi slzy do očí, už jsem nevydržel,jen tam tak stát. Vytáhl jsem svou železnou tyč, která byla studená jako led. Pomocí ní jsem se utekl pryč. Bylo mi jedno,kam, a kde se pak ocitnu, hlavně ne tady, ne s ní. Pomocí své tyče jsem se dostal na místo, které nikdo nezná. Mé tajné místo, chodíval jsem sem, když jsme byl smutný. Zastavil jsem se na krásném trávníku a beznadějně spadl na zem. "Proč M'Lady ? Proč já ?" Slzy mi padali na můj oblek, a stékali po něm na zem. Na ten krásný trávník. Byl jsem na menší zahrádce, kde byla vysazena menší sakura. Podní stála krásná bílá lavička, u které rostli růže v různých barvách. Krásné místo, které vždy zářilo radostí, bylo plné smutku. "Plaggu drápky pryč.". V ten den jsem seděl beznadějně v zahradě, a pomalu jistě, se mi rozpadalo srdce na malé částky. "Proč jsme se vůbec ptal.". Vykoktal jsem mezi vzlyky ze sebe. Plagg mě jen se smutnými oči pozoroval. Ale já, nedokázal myslet na nic jiného, než na moment, kdy se mé srdce rozpadlo na kousky. V hlavě mi stále běželo, jako kolovrat, její slova. Chtěl jsem vrátit čas,tak moc, že bych za to dal vše. Otřel jsem si své slzy, a seděl na studené zemi. Plagg jen smutně pozoroval, jak se trápím. Ze své bílé mikiny jsem vytáhl, ten smrdutý sýr, a podal mu ho. "Díky, Adriane." Usmál jsem se na něj, a pozoroval, jak se cpe svým sýrem. Seděl jsme na zemi, ale po chvilce Plagg zmizel. "Plaggu, co děláš ?".Řekl jsem směrem k němu, ale on však jen ukázal na příchozí osobu."Marinette ?". Nechápavě jsem se na ní díval. Jak věděla o této zahradě ? Vždy jsme si myslel, že jsem sám,kdo o ní ví. Ukázala mi jí má matka, která beze stopy zmizela. Marinette se na mě otočila, stála na místě. Byla pár stop přede mnou."Adriane, Co ty tady děláš ?" Odhrnula si jeden ze svých culíků dozadu, a malinko se na mě usmála. "To bych se měl ptát, já tebe.". Usmál jsem se na ní, a zkoušel dělat, jakoby se nic nikdy nestalo. Šlo vidět, že jí něco trápí. Zvedl jsem se ze země a šel k ní. "Stalo se něco ?". Smutně se na mě podívala. "Stalo, ale ne, že by někdo něco udělal mě. Spíš já jsem ublížila.". Smutně sklonila hlavu k zemi. S lítostí jsem se na ní podíval. Palcem jsem jí utřel slzy, které jí padaly z tváře. "Chtěla by sis o tom promluvit ?" Usmál jsem se na ní, chtěl jsem jí pomoc. Zvedla smutně hlavu, a kývla na nesouhlas. "Nechci tě zatěžovat se svým životem. Jde samo vidět, že nejsi v pořádku. Co se ti stalo ?". Slzy se jí pomalu kutáleli po tvářích. "Každému se někdy něco stane.". Vzal jsem jí jemně za ruku, a dotáhl jí k lavičce. Podíval jsem se nad sebe. Lístky ze sakury pomalu klesali na zem, sedl jsem si na lavičku pod sakurou a podíval se na Marinette. "Pojď sedej.". Kývla a sedla si na lavičku, hned vedle mě. "Měl mě rád jeden kluk, ale já ho brala, jako nejlepšího kamaráda. A on mě miloval, tím,že jsem mu řekla, že mám ráda někoho jiného jsme mu moc ublížila.". Smutně se podívala na své boty. Pozorně jsem jí poslouchal. To co řekla, bylo podobné, jako to co se stalo mě. Vzhlédl jsem k ní a smutně řekl. "Stalo se mi něco podobného. Měl jsem rád jednu dívku, ale ona mě ne.". Usmál jsem se na ní. Ona na mě koukala se smutkem v očích. Nemohl jsme vidět, jak se trápí. Mé super hrdinské já mi to prostě, a jednoduše nedovolovalo. Objal jsem jí, a už jen poslouchal její vzlyky. "Neboj bude to dobré Marinette.". Hladil jsem jí po jejích modročerných vlasech,které měli barvu noci. Bylo mi jedno, že se sám trápím. Nemohl jsem jí nechat, aby byla smutná. "Jsem tu pro tebe.".Usmál jsem se. Ona se jen mírně odtáhla, a úsměv mi oplatila. "Moc ti za vše děkuji.". Podíval jsem jí do jejich pomněnkových očí, které mi tak moc připomínali oči, které jsem tak moc dobře znal. Zazvonil mi telefon. Můj otec, který se o mě nikdy nezajímal mi volal,abych se vrátil. Naposledy jsem objal Marinette, a poté beze slov zmizel. 

Ten den si pamatuji, jakoby to bylo vše včera. I když se to vše stalo před dlouhou dobou. V tu chvíli bylo vše ještě v pořádku. Věci co se měli udát poté vše zničili. Teď jen můžu vzpomínat...