True Love

3.

"Vážně sis myslel, že nemůže být hůř ?"

Se strachem jsem se díval na její úsměv. Byla to ona,musela to být ona. Má matka, která před rokem zmizela beze stop pryč. "Co se to tu k sakru děje ?!" Díval jsem se na ní, nevnímal jsem nic kolem.  Její kratší vlasy po ramena, zeleně smaragdové oči. Vypadala jako ona, byla to ona ? Něco tu muselo být špatně, hodně špatně. Ten pocit mě nedělal moc klidným. Všimla si mé nejistoty, otočila se  na mě, čím ukázala, co celou dobu bylo za ní. "Kocourku, Kocourku, vážně si myslíš, že dokážeš někoho zachránit ? Že dokážeš zachránit svou milovanou ?" Usmívala se na mě. Věděla, že mě ty slova bolí. "Vidíš ? Má ráda někoho jiného." Rukou ukázala za sebe, abych viděl věc, která mi trhalamé dávno roztrhané srdce. Stála tam Beruška v celé své kráse, objímala se s nějakým klukem. Do tváře mu nešlo vidět, ale i tak jsem viděl, to co jsem neměl. Po chvíli objímání jí políbil. Byla šťastná, oplatila mu to. Byla s ním šťastná. Se smutkem v očích jsem se otočil zpět na mou matku. "Ale.. Kocourkovy se to nelíbí jo ?" Usmívala se na mě. Užívala si jak trpím. Podíval jsem se zpět na Berušku. Už tam nebyla, byla někde pryč. Asi s ním šla někam jinam, nebo co já vím. Můj pohled jsem věnoval jí. "O co ti jde ?" S nenávistí jsem se na ní díval. "Nic, jen jsem ti chtěla ukázat pravdu. Pravda někdy bolí. Vážně sis myslel, že ona by tě měla ráda jo ?" Vysmívala se mi do obličeje. "Buď ticho." Naštvaným tónem jsem k ní pronesl. "Nikdy tě neměla ráda." Pokračovala ve slovech, která mě tak moc bolela. "Jsi tu k ničemu." Už jsem dál nemohl, vytáhl jsem své železné tyče, které jsem měl schované za páskem a bez rozmyšlení jsem to po ní hodil. "Buď  už ticho !" Poté co jsem hodil svou tyč zmizela. Byla pryč, bylo mi vše jedno, ani jsem nepřemýšlel co dělám. Vzal jsem svou tyč a pomocí ní jsem mizel někam pryč. "Jestli jsem tak k ničemu, ať si najde jiného parťáka." Mé slzy mi klouzaly po tvářích, a padali někam do pařížských ulic. Když jsem byl daleko, od toho místa, sedl jsem si na střechu a nechal slzám volný proud. Seděl jsem na střeše a brečel, chtěl jsem být sám, ale nebyl jsem. Někdo stál za mnou. "Kocoure ? Jsi v pořádku ?" Byla to ona, ona, kterou jsem viděl před chvílí s nějakým klukem. "Jdi pryč ." Řekl jsem potichu mezi slzami. "Kocoure, prosím, chci ti pomoct. Jsme dobří přátelé, mě můžeš říct vše." Šlo poznat, že jí trápí, že jsem smutný, ale já v tu chvíli byl plný nenávisti. Už jsem nemohl, ty slova opakovala dál a dál. "Jo pomoct ? Jestli mi chceš tak moc pomoc zmiz mi z očí ! Jdi si za tím blbcem, s kterým ses před chvílí cicmala. Víš co ? Chcípni !" Řval jsem na ní, přes slzy jsem na ní řval, neuvědomoval jsem si to. "Kocoure já-" Chtěla něco říct, ale já jí to nedovolil. Odskákal jsem pryč. Pomocí tyče jsem se odrážel od země a dostával se na místo, kam jsem tak moc chtěl. Byl to můj dům. Oknem, které nechávám vždy otevřené jsem se dostal domů a sedl si na postel. "Plaggu drápků dost !" Nenávistným tónem jsem pronesl těchto pár slov. "Promiň Plaggu." Nenechal jsem ho nic říct, vzal jsem si svou ruku a sundal z ní svůj stříbrný prsten.

Kdybych jen v tu chvíli přemýšlel, nic s toho by se nestalo.  Kdyby mě jen napadlo, že to co vidím nemusí být pravda. Nic z tohohle by se nestalo. Byla by v tuhle chvíli tady. V tu chvíli jsem, ale myslel jen na sebe. Byl jsem sobec... Teď je vše pryč.