Poezie (čtěte: pokusy o poezii)

Nad propastí

Nad propastí síť houpací,

v ní chlapec rozmilý,

rodiči opěvovaný.

Zírá do propasti,

fascinace oči projasňuje

-sleduje pozorně,

jak plátky růže do jámy hluboké padají.

Šílenství vystrkuje růžky,

dává chlapci riskantní myšlenku.

Stejné šílenství,

které jej dostalo sem.

Stejné šílenství,

co jej přinutilo utrhnou milovanou růži,

utrhnout ji ze zahrad své drahé matky.

Stejné šílenství,

co ho popostrčilo k odříznutí sítě houpací,

nejmilovanějšího odpočívadla milovaného otce.

To jedno jediné,

co mu pomohlo uvázat houpací síť,

uvázat ji ke stromům,

co se nacházejí na opačných koncích propasti.

Našetávalo, urputně zpívalo:

"Skoč, padni jako lístek!"

Chlapec hlouý se zamýšlel.

Pevně se drživ sítě,

otočil tělo své,

nohama visel nad propastí.

Najednou strach jej popadl,

zabořil do malého těla své drápy.

Chlapec volal, žadonil po záchraně.

Avšak jen šílenství jej slyšelo.

To, co po něm tohle chtělo.

Našeptávalo, ať odprostí své prstíky,

ať se do nich nezařezává provázek,

ať jej nic nebolí.

Ať nemusí vidět,

jak se na něj rodiče zlobí.

Protože utrhl matčinu vzácnou růži.

Protože poničil otcovo oblíbené odpočívadlo.

Chlapec se zamýšlel.

Prsty povolovaly své sevření.

Padal, rychleji než lístek.

Padal, bez elegance lístku rudého.

Dopadl, kolem hlavy lísky.

Jemné plátky krvavě rudé,

vytvořily svatozář dítěti,

co poslechlo svou vlastní hloupost.