Cítil jsem se sám. Byl jsem sám. A teď jsem zase sám.
Hledím z okna. Prší. Lehké kapky pomalu padají a postupně se rozléhají na zemi městských ulic. Je to stejné jako ten den, kdy jsem ho poprvé viděl. Seděl jsem na lavičce a díval se před sebe na ty šťastné rodiny a páry, jenže on mne vyrušil. ,,Je tu volno?" usmál se na mne tím jeho dokonalým úsměvem. Jen jsem pokývl a dál sledoval. Začalo pršet a všechny rodinky i páry se rozutekly pryč. Nechali mne tam samotného. Myslel jsem si to. ,,Dnes je krásné počasí, že?" Podíval se na mne a sledoval mé přikývnutí. Nedokázal jsem si připustit, že je to reálné, ale doufal jsem, že to nikdy neskončí. ,,Mimochodem" posunul se blíže, i když lavička byla už na tom místě úplně mokrá ,,Býváš tu často?" ,,Každý den." Konečně jsem mu zvládl odpovědět. Došlo mi, že nesmím propásnout šanci. Podíval jsem se na něho. Vypadal jako anděl. Jenže ten dokonalý obrázek jsem nemohl sledovat dlouho. Odešel a nechal mne tam samotného.
Druhý den po škole jsem si zase sedl na tu samou lavičku. Doufal jsem, že se objeví, že ti nebyl sen a, že neodešel na vždy a nevzdal to. Chodil jsem si sem sedat, každý den, ale neobjevil se. Přestal jsem mít naději a do parku na lavičku už si nesedl. Uběhl dny, týdny, měsíce, ale nikde nebyl. Naše město bylo malé, ale ani do školy nechodil. Bylo mi jasné, že to vzdal a nebo to byla iluze.
Když jsem si žil zase život bez naděje, bez života, bez ničeho objevil se. Seděl na té lavičce. Přišel jsem k němu a bez zeptaní se posadil. ,,Proč jsi tu nebyl dříve?" nesměl odejít. ,,Byl jsem tu. Každý den jsem doufal, že přijdes, ale ty jsi nepřišel." zněl smutně. Byl smutný. Podíval jsem se před sebe. Došlo mi, že jsem si každý ten den sedával na jinou lavičku. Každý ten den jsem chodil domů dříve. Nemohl jsem ho potkat. ,,Jsem Taehyung, Kim Taehyung." podíval se na mne svýma dokonale temnýma očima. Naprázdno jsem polkl. Bál jsem se, že když se sbližíme tak odemne uteče stejně jako ostatní. ,,Už musím jít." vydal jsem se rychlým krokem domů a doufal, že nejde zamnou.
Kroky. Někdo šel zamnou. Podíval jsem se za sebe a stály tam oni. Ti co mi tak ničí život. Polkl jsem a nechal se zbit. Bylo to slabé ja vim, jenže mne už to bylo jedno.
Probral mne klučičí hlas. Jeho tvář jsem viděl rozmazanou. ,,Jsi v pořádku?" Věnoval mi pohled, jaký mi nikdo předním nevěnoval. Ustaraný. Pomohl mi vstát a poslední na co se zeptal bylo kde bydlím. Neměl jsem jinou možnost a tak jsem se pak nechal doprovodit domů.
Vyhýbal jsem se místu, kde sedával dlouho. Byl důvod. Jenže jsem se nemohl vyhýbat navěky. ,,Ahoj!" usmál se, když mne poznal, jak jsem postával u jednoho stromu v parku. Dělal jsem, že ho neslyším, ale on se nedal. Šel blíž a chytl mne za ruku. ,,Nechceš zajít na zmrzlinu?" zase se usmál a bez mé odpovědi mne dotáhl ke stánku. Chvilku se mne marně ptal na příchuť, ale já neodpovídal. Nakonec objednal čokoládovou pro sebe a pistáciovou pro mne. Trefil moji nejoblíbenější příchuť. Přidalo mi jakoby četl myšlenky. Podal mi jí a ja podlehl. Procházeli jsme se v parku a ja měl možnost mu ukázat krásná a tichá místa o kterých ještě nevěděl. ,,Chutná ti zmrzlina, Jeffe?" zazubil se a já ho nevědomky opravil. ,,Hoseok, prosím" ,,Tak takhle se jmenuješ." Zazubil se ještě víc a otřel mi bradu od zmrzliny. Připadal jsem si jako dítě, ale v bezpečí. Měl jsem konečně pocit, že má o mne někdo zájem.
Každý den jsme se scházeli na lavičkách a dávali si zmrzlinu. Uplynuly měsíce a on mi řekl tu nejkrásnější větu, kterou mi nikdo nikdy neřekl a ja si ji přál tolik slyšet. ,,Hobi?" chvilku mlčel a ja byl taky nervózní. ,,Miluju tě." nečekal ani mou reakci a políbil mne. Věděl, že to cítím stejně. Cítil jsem se plný života. Měl jsem proč žít.
Nastěhoval jsem se k němu. Žili jsme šťastný a spokojený život, bez problémů. Miloval jsem ho a on mne. Slíbil mi, že nikdy v žádném případě neodejde a bude mne navždy chránit i kdybych dělal sebemenší blbosti. Byli jsme se projít a oživit staré vzpomínky, ale zase se objevili oni. Nejdřív uráželi a poté zaútočili. Taehyung si s nima nedělal starosti a vyřídil je. Doufal jsem, že zmizí a už se tu neobjeví. Jenže jeden z nich vytáhl zbraň. Tae si mne stáhl za sebe a snažil se to urovnat. Ozvala se osudová rána. Taeho tělo spadlo nazem. Začalo pršet. Kapky deště dopadaly na jeho tvář, stejně jako mé slzy.
Čekal jsem v nemocnici na dobrou zprávu. Doufal jsem, že to zvládne, ale. Přišel doktor a oznámil mi průběh operace. Nebyl tu. Zůstal jsem sám zase. Slíbil mi, ze tu semnou zůstane a bude mne dál chránit. Byl jsem naštvaný a smutný. Odešel.
A proto tu teď stojím na balkóně našeho bytu a chystám se zemřít. Pomalu lezu přes zábradlí a počítám do 10. Bylo to jeho nejoblíbenější číslo. Byl to počet let, kdy jsme spolu byli. Dám jednu nohu dopředu a odrazím se od zábradlí při čemž řeknu poslední slova. ,,Slíbil jsi to."
Nebyl to konec. Dopadnu na plachtu nějakého auta. Byl jsem v bezvědomí. Po probuzení uslysim jen slova, vyslovena hlasem jako měl Taehyung ,,Sliby se dodržují."
Omlouvám se za případné chyby nebo nesmyslné věty a taky za ,jsem'. Píšu to v noci (23:58) jen tak z nudy, takže jsem to ani nějak moc neopravovala, takže mne když tak upozornete na případné chyby.
