Moje nejlepší kamarádka✔

Moje jméno je John.
Nejsem ničím zajímavý, narozdíl od mé starší sestry. Jenomže ta vám teď toho moc neřekne.
Už jsou to totiž 2 měsíce, co je v kómatu a ještě se neprobrala.
Moje milovaná velká sestřička Debbie.
Tiše sedím u ní a sleduji její mrtvý výraz.
Moje přítelkyně Celeste sem chodívá se mnou, ale dneska měla přednášku a tak nemohla jít se mnou.

Možná se ptáte, co se Debbie stalo.
No Debbie měla 4 roky přítele, jmenoval se Lukas. No on teda pořád existuje.
Rozešli se a oba toho strašně litovali.
On chodil každý den dvakrát denně běhat a pořídil si Buffyho. Buffy je bígl a je to moc milý pejsek. A Debbie? Chodila jako tělo bez duše a byla strašně nešťastná. Tak nejdříve přestala hodně jíst, potom jsem po měsíci našel její jizvy po celém těle. V tu chvíli jsem jí nechápal. Vždy tohle odsuzovala a najednou si tohle všechno dělala.
Myslím, že toho bylo víc a asi ani nevím o všem.
Jednou jsem přišel domů a když jsem se šel podívat za Debb, která byla nemocná, tak ležela v koupelně na zemi a strašně jí tekla krev.
Byla při vědomí a strašně brečela.
Neváhal jsem a sebral jí ze země.
Odvezl jsem jí do nemocnice, kde mi doktoři řekli, že ztratila moc krve.
Na sále jim upadla do bezvědomí a já jsem v tu chvíli začal ztrácet svou nejlepší kamarádku.
Jedinou dívku, která mě nikdy nezklamala.

A Luk? Lukas ten je na tom pořád stejně. Přítelkyni si nenašel. Smutný je pořád stejně možná i víc.
Nějak nevím, proč se rozešli, když bez sebe nemůžou být. Už tu několikrát byl za Debb a přinesl jí květiny.
Když někdo neví o světě určitě potřebuje květiny.
Zase na jednu stranu alespoň vím, že jí pořád má rád a záleží mu na ní.

Pořád jsem pohledem skenoval sestru a detailně ji zkoumal. Z očí mi tekly slzy, když se mi vybavovaly vzpomínky na naše společné zážitky a třeba i vánoční svátky, které jsme vždycky trávili společně pohromadě. Když jsem měl narozeniny, tak vždycky přijela a vždy jsem od ní dostal něco neobyčejného.
Doma jsem si mockrát prohlížel naše fotky z dětství a vzpomínal na to, že Debb vlastně nikdy nevyrostla. Ona vždycky byla mladá dívka, která vypadal starší než doopravdy byla, ale měla dětskou duši. Její vřelý úsměv jí vydržel taky do dospělosti. Vlastně Luk a ona se k sobě hodili a myslím, že si rozuměli a skvěle se doplňovali.

"Ahoj Johnny." Tak mi o vlku a on tady...
"Ahoj Luku. Co ty tu?"
"Jak se vede Debbie?"
Přisedl si vedle mě a zkoumal mou milovanou Debbie. Dobře takže odpovědi se nedočkám.
"Nic moc. Pořád stejně."
"Tohle všechno je kvůli mně."
"Ne. Nikdo tě z toho nevinní."
"Ale já sám ano. Víš Johne, já bych jí opravdu neublížil a to nikdy."
"Já to vím. Já nechápu to..."
"Co přesně?"
"Proč jste se vy dva rozešli, když jste chyběli jeden druhému."
"Nevím. Ale jedno vím jistě klidně bych dny strávené s Debb vrátil zpátky."
Do pokoje vešel Doktor.
"Můžu s vámi mluvit Johne. Jde o to, co jsem vám chtěl říct a už je to delší dobu."
"Jistě."
"Ehm... O samotě."
"Je to něco jako člen rodiny. Můžete mluvit."
"No... Vaše sestra, když jí sem přivezli byla ve 2 měsíci těhotenství a-"
"No doháje." Byl jsem zoufalejší než před tím.
To dítě už nemůže žít.
Je to strašný. Mohl jsem být strejda. No a někdo mohl být táta.
"No doprdele." Ozvalo se vedle mě.
Luk si mnul spánky a z očí mu tekly slzy.
"No jistě víte, že-"
"Pane doktore mám vystudovanou lékařskou fakultu, stejně jako moje bývalá přítelkyně.
Vím, že to dítě nemůže přežít."
"Víte pane..."
"Lukas."
"Víte pane Lukasi. Tohle je opravdu zvláštní, ale i přes problémy slečny Simonsové dítě bylo v pořádku. A pořád žije."
"Vždyť je v kómatu."
"Jistě, ale vaše přítelkyně stále dýchá i když pomaleji. To miminko musí být strašně silné.
Hadičkou mu přivádíme stravu, aby přežilo.
Je tu pořád nějaká šance, že se vaše přítelkyně probere a bude schopna normálního porodu a nebo dítě vyndáme císařským řezem. Vy jste zřejmě otec, takže Vám gratuluji Lukasi."
Odešel. Pohledem jsem střelil po vyjevemém Lukovi.
"Kvůli tomuhle? Je to ten důvod?"
"Nevěděl jsem o tom Johnny."
"Je tvoje?"
"Řekl bych, že ano."
"Musíme to dítě za každou cenu zachránit. To miminko to přežije." Poplácal jsem Luka po zádech a vydal se k oknu na JIPce.
Jemně jsem se otočil a viděl Luka, jak hladí Debb po tváři a něco jí šeptá. Poté položil ruku na její břicho zavřel oči a usmíval se.
Když oči znova otevřel, ještě víc posmutněl.
Musí jí milovat. Člověk to tak nějak pozná.

Ani jsme nevnímali čas, který tu překvapivě utíkal nějak moc rychle. Ve dveřích se objevila Cel s růží v ruce, čehož jsem se v první řadě lekl.
Když ale růži položila na stolek, došlo mi, že je pro Debbie.
Celeste s Lukasem odešli z pokoje dříve, ač neradi. Já jsem si sedl k posteli a sledoval mou sestru, která jen nehybně ležela.
"Debbie, Debbie. Nebyla jsi to náhodou ty, kdo mě vždy poučoval o zdraví a o ubližování sobě samému? Sakra, vždyť čekáš miminko. Myslím, že jsi o tom věděla a proto jsi byla tak zoufalá. Toho dítěte by ses nezbavila. Chtěla jsi snad zabít sebe a dítě dohromady? Všchni se o tebe bojí i ti, které nenazýváš přáteli. Celeste se o tebe bojí taky i když jste se vy dvě nikdy moc nemusely. Nesmíš usnout na věky. Nesmíš nám to udělat. Nesmíš opustit mě, mámu, tátu, Luka a tvé dítě."
Promlouval jsem na ní a připadal si jako strašný blázen. Máma s tátou sem ani už nechodí. Nemohou se na ní dívat. Nemohou se dívat na dívku, která kdysi, ale ne tak dávno, ještě byla plná radosti, života a úsměvů. Nemohou se dívat na jejich milovanou dceru, která si vždy přišla podceňována. Přišla si méně cenná.
Ale nikdy nebyla.
To ona byla vždy ta lepší z nás dvou, tedy alespoň podle mě. Já jsem nikdy nezvládl to, co ona.
################

O 3 týdny později

Lukas

Sedím u mnou milované osoby, která v sobě má naše dítě. Nevěřím tomu, že se probudí.
Možná bych pořád měl, ale já nevěřím na kouzla.
Zavřu oči a svou ruku přiložím na tu její.
Je tak hebká. Stisk zesílil.
Otevřel jsem oči a rozbrečel se štěstím.
"Debb!!! Miláčku!"
"Luku..." Pronesla strašně tiše.
Druhou jsem jí pohladil po tváři.
Následně jsem se naklonil a znovu se dotknul jejích hebkých rtů.

Samozřejmě jsem zavolal Johnnymu, její mamince a tatínkovi. Nemohl jsem si to přece nechat pro sebe. Moje přítelkyně opět žije.
Nikdy jsem nebyl šťastnější.
Dobře, dobře. Možná jsem měl i tomu doktorovi říct a zdůraznit to bývalá, ale já jí miluji a nikdy se jí nevzdám. Nikdy...
####################

O 3, 5 měsíce později

Pohled 3. osoby

V nemocničním pokoji ležela na lůžku mladá maminka, svírající malého drobečka v náručí.
Byl tak strašně slabý a malý.
Nevěděla zda se má radovat nebo brečet.
Charlie Clark. Syn Luka a Debbie Clarkových.
Luk seděl vedle Debb a opatrně se natáhl pro jejich malého synka, který klidně spal a ze spánku se usmíval.
Mladík políbil Debbie na ústa a zašeptal do nich ta nádherná sladká slůvka.
"Miluji vás Debb. Miluji vás oba dva."

Charlie nikdy neviděl. I když byl nevidomý měl se, alespoň podle jeho vlastních slov dobře a miloval svůj život a své rodiče, ostatně stejně jako jeho sestru Beth a bratra Taylora.
Byl jediný nevidomý v rodině, avšak nikdy necítil vztek a nenávist vůči sourozencům nebo rodičům.
On sám z vyprávění rodičů věděl, že si musí vážit života a to vždy a za jakýkoliv okolností .

Myslím, že by tu mohlo být spoustu připomínek a věcí, které se třeba neshodují se skutečností.
A tak vás prosím, aby jste si zkusili představit, že něco takového může existovat, protože zázraky se dějí pořád. Víra je někdy opravdu silná, potřebná a důležitá.