Photographer

Fallen in Love

Tohle byl snad ten nejdelší týden v mém životě ale konečně jsem se dočkala. Je to tu. Neděle, šest hodin ráno a já běhám po domě jako blázen a házím do kufru všechny možné zbytečnosti. Domovní zvonek se hlasitě rozdrnčel. Poslední čas na sbalení je pryč. Rychle jsem seběhla ze schodů ke dveřím, kde už čekal natěšený Dean. Rozloučila jsem se s rodiči, ale pak jsem si uvědomila, že jsem si v pokoji nechala nabíječku. Rychle jsem vyběhla zpět do pokoje a vydala ji ze zásuvky. Otočila jsem se k odchodu, ale můj pohled padl na Jackovu fotografii. Tolik mi chybí. Kéžby by tu teď mohl být se mnou. Jsem si jistá, že by mě v cestování podporoval. Už ale dál neváhám a běžím dolů za Deanem.
Po chvíli cesty jsme došli k autobusu. Všichni měli příjemnou náladu a uvnitř byla cítit vůně z buchet které jsme dostali na cestu. Zapsali jsme se a vešli dovnitř. Vyhlídla jsem nám super místa na konci autobusu, ale pak jsem si uvědomila že Dean trpí kinetózou (dělá se mu v autobusu špatně) a tak budeme muset sedět vepředu. Sedli jsme si teda do druhé řady. "Páni Kessidy! Jsem ráda že nakonec jedeš s námi!" ozval se za mnou upištěný hlas profesorky Grengrové, "je mi to líto zlatičko, ale místa vepředu jsou jen pro studenty které je potřebují. Tak si prosím přesedni." Hodím na Deana ustrašený výraz. Vždyť to já jsem ta, která se bojí jízdy v autobusech. To já jezdím jediná do školy na kole! Potřebuji podporu svého přítele! Nic z toho jsem ale nenamítla. Jen jsem se zvedla a posadila se do jednoho ze zadních sedadel.
Autobus už je téměř plný, ale ke mně si stále nikdo nesedl. Jak už víte, nemám moc přátel takže jsem se smířila s tím, že tuhle cestu asi strávím sama. Vytáhla jsem sluchátka a pustila si jednu z těch písniček, které mi vždycky pomohou uklidnit se. Po chvíli mě ale vyrušil těžký dopad na vedlejší sedadlo. Vypla jsem hudbu a pomalu se otočila. Vedle mě teď seděl asi o rok starší kluk. "Ahoj, jsem Nick" pozdravil mě a věnoval mi milý úsměv. "Kessidy" odpovím mu a úsměv mu oplatím. "Máš tu volno?" Přikývnu. "To vážně jedeš takovou dálku sama?" Řeknu mu teda o Deanovi. Je moc milý a vážně mi naslouchá. Na chvíli se dlouze odmlčím a jen se na něj dlouze zadívám. Jeho výrazné lícní kosti působí neodolatelně, stejně jako jeho plavé hnědé vlasy a plné rty. Na sobě má jako každý správný kapitán modrou teamovou mikinu, která mu dokonale ladí k jeho úžasným velkým očím. Úplně se v nich strácím.
Náhle autobus prudce zabrzdí. Hrozně jsem se lekla. Vykřikla jsem. Chvíli jsem byla úplně mimo, ale pak jsem uslyšela Nicka. "Kessi! Kess!" Vzal můj obličej do dlaní. "Jsi v pořádku?!" Znovu se mu dlouze zahledím do očí. Naše rty od sebe dělí pouze pár centimetrů. "Neboj se, už jsi v bezpečí." Mé srdce hlasitě buší. Už ani nevím jestli ze strachu z nárazu nebo proto, že se právě objímám s nejhezčím klukem ze školy.
Když jsem se z toho všeho vzpamatovala, pověděla jsem mu o Jackově autonehodě. Z nějakého důvodu jsem si zcela jistá, že mu můžu věřit. Povídali jsme si a smáli se celou cestu, dokud autobus nezastavil před obrovským hotelem. Chvíli jsme jen všichni s otevřenou pusou koukali z okýnka. Pak mě Nick chytil za ruku. "Tak pojď princezno! Washington čeká!"

Třetí kapitola a už se to konečně začíná rozjíždět. Doufám že se vám líbí a předem se hrozně omlouvám za všechny chyby..🙄😅 Budu ráda za všechna hodnocení❤️

~K~