Kamarádka nepochopených příběhů

Dívka z okna

Vídala jsem ji po cestě ze školy. Vždy, když jsem vystoupila z autobusu byla tam. Stála v obdélníkové díře, která čekala, až tam někdo vestaví okno, dívala se někam dolů ke konečkům svých prstů, na které jsem z chodníku neviděla...a zpívala. Zpívala nádherně. Upřímně, když jsem ji slyšela poprvé, lekla jsem se, že jsem málem odskočila do stěny domu, podél kterého jsem šla domů.

Ale nebudu vás tu nudit svým příběhem o tom, jak jsem ji poznala, protože to není důležité, to já vím. Důležité je vědět, kdo byla ONA.

Nikdo jí nezná, nikdo jí nevidí, nikdo jí neslyší. Je sama v domě, který byl obydlený naposledy před...mnoha lety. Později - je tomu dnes asi pět let - tento dům někdo koupil a začal ho opravovat. Dávat nové omítky, opravovat díry na okna, avšak to netrvalo dlouho. Nebyla to výhodná investice. Budova byla moc veliká na to, aby ji někdo obýval, byla by veliká i na šlechtice. Avšak nebyla to ani budova, ve které by se dalo něco stavět, jelikož byla ihned vedle Psychiatrické léčebny a tam se nikdo nežene.

Vraťme se ale k ní. Říkejme ji třeba...Anna. Anna si zkrátka připadala jako duch. Byla duchem pro sebe, své přátele i své rodiče. Nikdo si ji moc nevšímal. Její rodiče pracovali v obrovské firmě na směny a neměli na šestnáctiletou Annu vůbec čas. Dávali jí nějaké kapesné, které jen tak tak strhli z platu a tím tak nějak jejich výchova a starání se o dceru končilo. Člověk by normálně řekl, že Anna musela být vcelku rozmazlená, když byla jedináček, ale to bylo pravdě hodně vzdálené.

Dívka nikdy nemluvila o svých rodičích, ani o svém životě, vlastně nemluvila vůbec. Bála se a tak promlouvala pouze skrze písně. Ne, neskládala a ne, není nyní slavnou a nejposlouchanější zpěvačkou v českém  či zahraničním éteru, to vůbec ne. Bála se však, že když něco řekne, řekne to špatně a tak vlastně ani nevyužívala vlastní myšlenky a promlouvala skrze songy jiných. Proto vždy, když stávala či sedávala v tom okně starého domu uprostřed rekonstrukce, měla sluchátka v uších a zpívala. Vůbec si neuvědomovala, že zpívá nahlas a že se její hlas odráží od stěn domu a je slyšet až dole na chodníku. Myslela, že si jí nikdo nevšímá, avšak to nebyla pravda. Já si jí všimla.

Už jsem vám řekla, že Anna měla dříve kluka? Ne? Měla přítele, moc milého, byli spolu tři roky a tvářili se jako šťastný pár, ale i to bylo daleko od pravdy. Anna s ním být nemohla, protože on byl z bohaté a milující rodiny a ona to nemohla snést, i když on ji bezmezně miloval, nedokázala se přenést přes myšlenku, že by dva lidé z tak odlišných rodinných poměrů mohli být spolu. Jeho rodiče ji nijak neodsuzovali, ale stejně nikdy nevěřili, že by to Anně s Danielem...ano, tak se jmenoval, vydrželo. Raději se s ním tedy rozešla, i když jí stále opakoval, že se to dá nějak změnit...neposlouchala ho, Vlastně to bylo poprvé, kdy přestala vnímat realitu. Od té doby nechodila do školy a trávila všechen svůj čas ve starém domě se sluchátkama v uších.

Nevěděla, jak dlouho v téhle fázi vydrží, jak dlouho bude trvat, než ředitel zavolá jejím rodičům, ale doufala, že jí ještě zbývá nějaký čas a tak seděla dál v té díře. Díra čekala, až do ní někdo zasadí plastové okno, Anna čekala, až jí někdo vysvobodí. Věděla, že rodiče to nebudou a přátele neměla. Měla jen Daniela, ale ten se jí raději vyhýbal, nedivila se mu, protože naposledy na něj křičela a bila do něj pěstmi do té doby, než se slzami v očích utekla ke starému domu, který se později stal ne druhým, ale prvním jejím domovem. Za rodiči chodila jen, aby se jim nezdálo podezřelé, že není doma, poté vždy řekla, že jde někam za kamarádkou nebo za Danielem...její rodiče žili v sladké nevědomosti toho, jak je jejich dcera milá, vzorná a společenská.

Jednoho dne takhle Anna stála v okně, sluchátka v uších, v rukou notýsek a tužku, co do notýsku psala. Co, ví jen jeden člověk a ten vám to s nějvětší pravděpodobností neřekne, i kdybyste ho týrali. Vraťme se však k tomu dni. Anna zrovna zpívala novou píseň od Adele - Hello. Většině lidí už tato píseň lezla na mozek, protože ji hráli v rádiích a no vlastně všude a pořád, ale v Annině podání to bylo něco úplně jiného.

Během Annina zpěvu šel dole po chodníku zrovna chlapec se staženou kapucí do čela. Možná ho přilákal právě zpěv, linoucí se z okna, možná zrovna chlapec šel okolo, to nevím. Avšak jedno vím jistě, chlapec do domu vstoupil.

Co se v domě stalo není nikomu známo, jediné, co víme a co známé je, je to, že Anna už z okna nikdy nezpívala. Ostatně, jak by mohla, když z okraje okna visela její blonďatá hlava se sluchátky, ze které pomalu skapávala krev na chodník po domem...

Daniel přišel Annu navštívit na roční výročí jejich rozchodu.

Ahojky, doufám, že se vám příběh líbil :3 pokud ano, ráda napíšu další část. Nečekejte, že budou příběhy spolu nějak souviset, protože každý je o někom jiném :)
Mimochodem, měla jsem k tomuto příběhu obrázek, co mi k tomu nakreslila kamarádka, ale nemůžu ho najít, takže se omlouvám, ale slibují, že se po něm podívám :)

S láskou Miti