Los Angeles - 26.7.2017 - já a kamarád na celé prázdniny si žijeme svůj sen.
"Půjdem se dneska do toho surfování konečně opřít? Chci se do konce prázdnin na prkně naučit, a předpověď dneska říkala, že by mohly být skvělý vlny," říkala jsem Honzovi při snídani.
"Ehh, mně se nechce, Ren. Po tý včerejší akci to dneska vidím jen na válení v posteli."
"Seš hroznej, to můžeš dělat doma, ne tady. Ale jak chceš, půjdu sama."
"Promiň. Kdyby něco, kdyžtak ti zavolám." Dopila jsem si kafe a šla se převléct do bikin.
Vzala jsem si věci, dala je do auta, které jsme si pronajali a prkno jsem zajistila na střeše. Dojela jsem na pláž, kde jsem si na parkovišti nandala na plavky neoprén, vyndala prkno a doufala, že nebudu surfovat sama. Nebylo tu prázdno, ve vodě bylo pár lidí, které jsem tu už někdy viděla. Vylézali z vody a prohlíželi si mě.
"Ahoj, taky surfuješ?" zeptala se jedna holčina.
"No jasně, spíš se o to snažím."
"Jestli chceš, naučíme tě to."
"Nějaký základy mám, spíš nedokážu udržet rovnováhu a hned spadnu," ušklíbla jsem se a rozhlédla jsem se kolem. S ní bylo dalších 5 lidí - ještě jedna holčina a zbytek kluci. A byli krásní.
"To je v pohodě, pomůžeme ti!" řekl jeden z kluků a podal mi ruku k seznámení. "Jmenuju se Jim. Těší mě."
"Renny, těší mě."
"Nejsi odsud?" divil se. Zavrtěla jsem a šlo se do vody. Během cesty jsem se seznámila s dalšími. Ujal se mě sám Jim, který mi držel prkno a pomáhal mi se na něj dostávat. Nešlo mi to, ale co bych chtěla po necelém měsíci, co jsem tu. Dával mi rady, jak se líp vyhoupnout nahoru a udržet se na něm. Hodně mi pomohl.
Po hodině a půl jsem vylezla z vody úplně mrtvá a hladová. Partička měla v plánu jet na opačnou stranu než bydlím, ale po přemlouvání jsem jela s nimi a nechala jsem auto na pláži. Jelo se do takového menšího baru u pláže, bylo tam skoro prázdno, tak si objednali pizzu, burgery a já si ho dala taky. Povídali jsme si o všem, někdy jsem se musela zeptat na zopakování, protože jsem byla s angličtinou v některých chvílích omezená, ale většinou pochopili, co chci říct a já zas rozumněla co říkají.
Bylo asi čtvrt na 3, když se otevřely dveře a vešel tam někdo, koho bych v životě tady nečekala. Posadil se ke stolu na druhé straně baru. "Burger a hranolky, díky," objednal si u číšnice a usmál se na ni. Hned jak se otočila, tak se jeho úsměv změnil v unavený, nepřítomný výraz.
"To je Justin," šeptali si u našeho stolu. Vykládali, že na něj nemají názor, nebo ho mají negativní. Spíš ho neřeší a nedělají z toho vědu. Když jsem jim řekla, jak to cítím já, věděla jsem, co odpoví.
"Jdi za ním." Nebyla jsem si jistá, jestli tam jít, ale dodali mi odvahu jít ho pozdravit a třeba si popovídat. Zvedla jsem se a rozhodla tam jít. Koukal z okna na pláž a vlny, uždiboval hranolky a ukusoval burger.
"Ahoj Justine, můžu si..."
"Ne, nemůžeš si se mnou udělat fotku. Můžeš, prosím, odejít? Chci být alespoň na chvíli sám," řekl bez jakéhokoliv zájmu a dál kousal do burgeru. Celý bar to slyšel včetně našeho stolu. Stála jsem tam jak hromádka neštěstí a prvotní nadšení zmizelo. Otočila jsem se a byla rozhodnuta odejít zpátky ke stolu, ale nedalo mi to a odpověděla jsem: "Šlo mi jen o to si s tebou povídat." Neviděla jsem, jak se tvářil, ale já byla nešťastná. Měla jsem i mobil u stolu a on prostě...asi ho chápu, má toho dost, jen kdyby mě to alespoň nechal dopovědět, tak by odpověď byla méně vyhrocená. Došla jsem zpátky ke stolu, že si dojím jídlo.
