1. Kapitola (sen)
Hodiny odbily půl noc, a já jsem se rozhodla jít spát. Po deseti minutách
těžkého přemýšlení o tom, kdy už konečně usnu, jsem náhle usnula.Sen. „ Mami, kam to jedeme?“ zeptala jsem se. „Do kostela“ odpověděla mi
mamka. Sedím v autě na předním sedadle a koukám se po městě. V dálce se tyčí věž kostelu. Když už jsme byli skoro u něj, zaujala mě těsně před námi šibenice.
Při mrknutí zavřu a otevřu oči, a náhle vidím padající hlavu na přední sklo auta. Znovu zavřu a otevřu víčka a podívám se do boku směrem k šibenici. Pod šibenicí leží tělo padlé hlavy. Začnu křičet! A s odporem zavírám oči. Nemůžu se.na to dívat. Po chvíli je otvírám a ležím ve své posteli. Sláva byl to jen sen. Koukám se na mobil, je půl čtvrté ráno. Při vypínání telefonu dlouze mrknu a octnu se v autě, které se blíží ke kostelu a k šibenici. Chci zavřít oči, ale nejde to. Chce se mi brečet, cítím se bezmocně. Crrrrr… Crrrrr… Co to? Šokem se probudím, vypínám budík. Doufám, že tohle už není sen. Po chvílí vzpamatovávání zjistím, že tohle opravdu už není sen, a celá zamyšlená vycházím do školy.