Spjati osudem

Facka

Pohled Nathaniela

,,Mari." poklepal jsem na rameno modrovlasé dívce. Otočila se na mě. ,,Copak Nathe?" zářivě se usmála. ,,Víš... Já..." snažil jsem se vykoktat nacvičenou větu. Ale slova se mi pletla jedno přes druhé. Najednou se za Marinette objevil on. Naznačil mi abych byl potichu. Zakryl jí oči. ,,Kdo je to?" zažertoval. ,,Zlato," rozzářily se jí oči štěstím. Vrhla se mu kolem krku a odešli. Stál jsem tam jak trouba uprostřed ulice. Sám.

Probudil jsem se s propoceným pyžamem. Podíval jsem se na hodiny. Tři ráno. Bezva. Nesnažil jsem se znova usnout, protože jsem věděl, že je to k ničemu. Stejná noční můra mě pronásleduje už tři týdny. Místo toho jsem vstal a začal kreslit. Většinou mě to uklidní, ale dnes jsem se cítil hůř než obvykle, tak jsem to vzdal a radši si šel zase lehnout. Od doby, co Marinette chodí s Adrienem, nemám chuť kreslit. Stratil jsem svou múzu. Ale kde mám najít novou?

Po třech hodinách koukání do stropu, jsem byl opravdu unavený, ale vytoužený spánek byl k mojí smůle v nedohlednu. Vylezl jsem a rozhodl se začít den. Vykonal jsem ranní hygienu, nasnídal se a snažil se něco provést se zrzavými vlasy, jako vždy bez úspěchu. Dokonce jsem se rozhodl si zaběhat. Už bylo konečně půl osmé a já vyrazil do školy. Sice z toho nejsem nadšený, ale je to lepší než koukat celý den do zdi.

Před školou čekala Alya na Marinette, jako každé ráno. Zamával jsem jí na pozdrav a šel do laboratoře. Posadil jsem se na své místo vedle Juleky v zadní lavici. Juleka už tam seděla a vypadala bledší, než obvykle. Rád bych se jí zeptal, ale radši jsem mlčel. Bylo to možná trochu dětinské, ale bál jsem se jí. Do třídy vešla učitelka a začala hodinu. Já ji neposlouchal, místo toho jsem se zaměřil na kreslení. Snažil jsem se zachytit sluneční paprsky dopadající na kádinky. ,,Nathanieli!" Leknutí jsem nadskočil. ,,Kolikrát ti mám opakovat, že si ty malířské pokusy máš nechat na jindy?" zlověstně se nade mnou tyčila učitelka s fialovými vlasy. ,,Omlouvám se." ,,To už je tento měsíc po páté, jdi do ředitelny." Sbalil jsem si věci a vyrazil do ředitelny.

Po škole mě odchytla dívka v růžovích šatečkách a bílých elasťácích. Rose. S Julekou v těsném závěsu. ,,Jsi v pořádku Nathe?" zeptala se starostlivě. Vždycky byla milá. ,,Jasně," usmál jsem se. V modrých očích se jí zablýsklo úlevou. Přikývla a odešla. Juleka na mě, ale dál nedůvěřivě upírala mahagonové oči. Tedy nejspíš. Jedno oko měla skryté pod fialovou ofinou. Vážně mě to děsilo. Radši jsem se otočil a zamířil jsem do parku, hledat múzu. Snažil jsem se kreslit věci okolo sebe, ale pořád se mi tam vkrádal stín. Nemělo to cenu, tak jsem se zvedl a vyrazil domů.

Najednou mi někdo dal facku a já jsem spadl. Moje kresby se rozlétly na všechny strany. Podíval jsem se nahoru. Nade mnou stála Juleka. Její černé vlasy s fialovými konečky vlály ve větru. ,,Za co-" začal jsem, ale nenechala mě domluvit. ,,Nechoď jako tělo bez duše," zavrčela naštvaně. Nechápavě jsem nadzvedl obočí. ,,Říkáš, že jsi v pohodě, ale přitom vypadáš takhle," ukázala na mě, ,,Jestli jsi v pořádku netvař se tak. Lidi si pak dělají starosti. A jestli v pořádku nejsi prostě to řekni. Nebo by ti to poškodilo ego? Nelituj se pořád. Myslíš si snad, že jsi jediný co má problémy?" Zavrtěla hlavou. Jako by se mi rozsvítilo. ,,Máš pravdu," zašeptal jsem. Vypadala překvapeně. Sklopil jsem pohled. Byl jsem opravdu zahleděný jen do sebe. Takový já ale normálně nejsem. Nechtěl jsem být jen lidská troska. Bylo mi teprve patnáct. O troskách bych ještě nemluvil. Na to mám času dost. Podíval jsem se jí do očí. Byla v nich zlost, ale taky něco jiného. ,,Promiň. Nechtěl jsem, aby si někdo dělal starosti. Obzvláště Rose. Je moc milá." Přikývla. Začal jsem sbírat papíry. Myslel jsem, že odejde. Ona si místo toho klekla a pomohla mi se sbíráním. Ohromeně jsem na civěl. Než se na mě podívala. Rychle jsem uhnul pohledem.

Mlčky jsme sbíraly papíry, když prolomila ticho. ,,Taky se omlouvám. Za tu... facku," povzdechla si. Instinktivně jsem si sáhnul na tvář. Byla to opravdu silná rána. Neřekl bych, že má tolik síly. ,,Nech to plavat. Zasloužil jsem si ji," usmál jsem se. ,,To bych řekla." Neubránil jsem se zasmání. Kdo by si byl pomyslel, že mě rozesměje právě ona. Nejspíš myslela na to samé, protože se začala mírně červenat. Natáhl jsem se pro papíry v jejích rukou. Pozorně si je prohlédla než mi je dala. ,,Jsi vážně dobrý," pokývala hlavou. ,,Jakou barvu tam dáš?" ukázala na kresbu růže. ,,Ještě nevím. Co myslíš ty?" ,,Třeba... Modrou." Nevím jak, ale zase měla pravdu. ,,Ty maluješ?" Rozhodně přemýšlela jako umělec. To se pozná. ,,Trochu. Není to nic moc." ,,Určitě to je skvělé," namítal jsem. Vlastně ani nevím proč. Vždyť jsem to ani neviděl. ,,Ne jako tvoje skici." Zamyslel jsem se. ,,Dělalas make–up." Nechápavě se na mě podívala, ale rychle uhnula pohledem. ,,U toho filmu." ,,Jo... A co?" ,,Make–up je tak trochu taky umění, ne?" Trochu jí zacukaly koutky úst. ,,To máš asi pravdu." zašeptala, ale pohled držela stále na zemi. ,,Mohl bych tě učit." Vypadlo to ze mně dříve než jsem se stihl zastavit. Čekal jsem odmítnutí. Ale ona mě objala. Po překonání prvotního šoku jsem jí nejistě objetí opětoval. A právě v tu chvíli vznikla naše nevyřčená dohoda.

Čau lidi. Tak tady je první kapitola. Vím že není nic moc, ale přepsala jsem ji nejmíň třikrát. Co říkáte na Juleku? A Natha? Za chyby v textu se moc omlouvám.

Díky za přečtení a zase příště.

Vaše Rev!