Hlad [Kaneki×Ayato]

Hlad

Hlad.
Tohle slovo, tenhle pocit, nás provází od narození až do smrti. Časem se ten pojem kroutí a rozšiřuje, specifikuje nebo dostává zcela nový význam.
Bělovlasý mladík, sedící osamoceně na pláži, pozorující západ slunce nad přílivem, o tom věděl své. I jeho trápil hlad.
Hlad po lásce.
Hlad po polibcích a náruči jediného člověka.
Jeho největšího rivala, nepřítele i spojence zároveň.
Ztěžka si povzdechnul a odhodil kamínek, který doteď otáčel mezi prsty, prudce do zpěněných vln.
Nikdy nebude můj, pomyslel si s podivnou hořkostí, nikdy nebude můj tolik, jako já jsem jeho.
Seděl tam a seděl. Desítky minut, možná i hodiny, bez jediného pohybu. Slunce už dávno zapadlo, ale on i tak objímajíc svoje kolena stále za zavřenými víčky viděl ty nádherné barvy. Ale všem těm barvám dominovala jedna jediná, ta, která nikde jinde existovat nemohla. Jen v jeho očích. Smutně se pousmál, než pomalu otevřel ty své.
Lehnul si na záda do vlhkého písku, když natáhnul nohy, příliv už mu omýval kotníky. Měl už i fyzický hlad, bolavý, ale zdaleka ne tak jako jeho zoufalý hlad po lásce.
Díval se nahoru na měsíc v úplňku. Všechno kolem bylo ponořené do tmy a ticha, jediný zvuk široko daleko byl šum oceánu.
Začal počítat hvězdy.
Jak asi vypadá, když je šťastný? Usmál se vůbec někdy? Myslím, upřímně usmál...
Nevěděl. Nevěděl vůbec nic.
Příliv už mu sahal až nad pas, nohy měl z větší části ve vodě. Ale bylo mu to jedno. Vlastně to bylo i docela příjemné.
Klidně zavřel oči a nechal vlny nadzvedávat jeho tělo jak se jim zachtělo.
Cítil večerní chlad, jak pomalu prostupuje jeho křehnoucí tělo. Nechal ho. Neměl sílu ani chuť se zvedat.
,,Oi, debile. Zvedej se."

____________________________________________________________

Konec

:'D

~H