Na Rozmezí - Czech fantasy book

Kapitola první: Sen?

Lorgan se s trhnutím probudil a instinktivně se posadil. Až po chvilce bezmyšlenkového zírání si všimnul skutečnosti, že není doma ve své měkké posteli, ale že sedí na zablácené kamenité silnici. Celá scenérie okolo něj byla jako vystřižená z nějakého Bčkového fantasy filmu. Vypadalo to, že před malou chvílí pršelo. Postavil se na rozbolavělé nohy a jal se rozhlížet kolem po někom, kdo by mu mohl vysvětlit, co se to sakra děje, kde se nachází a pokud možno i to, jak se sem dostal.

Když se ohlédl, naskytl se mu pohled, na který už nikdy nezapomněl. Viděl dlouhou pustinu, po které se táhla cesta podobná té, nakteré ležel. Ta pustina se táhla několik kilometrů stále  dopředu... To, co viděl za ní si v tu chvíli nedokázal vysvětlit. Byla to obrovská hora nevysvětlitelné a nepochopitelné výšky i šířky. Musela měřit desítky kilometrů, což, jak Lorgan věděl, bylo naprosto nemožné. Výška hory si v ničem nezadala s její šířkou. Nemohl dohlédnout na konec jejích základů, ale předpokládal, že bude v základech mít více než jedno sto kilometrů a zužovala se jenom pozvolna. Bylo na ní vidět něco, co se z dálky nedalo identifikovat lépe než jako zářivě žluté tečky.

Celá hora jako by byla permanentně zakryta černým mrakem, nebýt oněch zářivých teček, mohla by docela splynout se tmou všude kolem ní. Bylo to divné, protože, jak si uvědomil, všude jinde bylo světlo jako za zamračeného dne. Směrem od hory k němu bylo jasně k vidění množství spálených míst, ze kterých jakoby stále stoupal kouř. Při pohledu na celou scenérii se otřásl návalem chladu, který mu bez varování přeběhl po zádech. To,co viděl, bylo dost přesvědčivé na to, aby se otočil na patách a zrychleným krokem se vzdaloval od místa, které, jak mu napovídaly instinkty, rozhodně nebylo místem dobrým.

Musel jít už hodiny, nebo se mu to tak alespoň zdálo, když zastavil k odpočinku. Ohlédl se k ujištění, že horu už zakryl nějaký bližší kopec, ale ke své hrůze zjistil, že je stále téměř celá vidět, jako by ho sledovala. Právě se chystal pokračovat vchůzi, když zaslechl tlumený dusot koňských kopyt přicházejcí od hory. Nějak pocítil, že by nebylo dobré čekat na původce těchto zvuků, takže se rozběhnul k nejbližšímu uschlému keři se zoufalou nadějí se v tomto chatrném porostu ukrýt.

Stihl to jen tak tak, jakmile zalehnul, černý jezdec na tmavém koni se vynořil zpoza malé skály, či spíše velkého kamene, asi 30 kroků od něj. Vypadalo to, že měl naspěch. Když už si myslel,že ho Jezdec mine, uslyšel hrůzný zvuk náhle zastavujícího koně následovaný ještě děsivějším tažením meče z pochvy. "Vím, že tu jssi, člověče! Přede mnou sse nemůžeš ssschovat!" Ozvalo se hrůznym hlasem zpod hluboké kápě. "Vylezz!" Lorgan tak nějak vycítil, že by nebylo moudré postavu neposlechnout, a tak se pomalu postavil, ruce nad hlavou. "Ehm, dobrý den, vážený pane... Jmenuji se Lorgan a jsem nadporučík Armády České republiky... Můžete mi říct, kde to jsem, nebo mne alespoň odvést k někomu, kdo mi to může říct?" Postava vydala chrčivý zvuk, který by se dal považovat za jakýsi zvrácený smích a posměšně odpověděla: "Ale jissstě pane Lorgane, cokoli sssi řeknete! Můj pán bude nadšššený z tak dobrého úlovku, sssám vásss zde vycítil a possslal mě pro vásss. Půjdete ssse mnou!" Lorgan si byl jist, že další otázky nejsou to nejlepší, co by nyní mohl udělat, takže jenom pomalu přikývnul a obezřetně se blížil k postavě. Měl štěstí, že nešel o krapítek rychleji, protože těsně před jeho nosem z čista jasna proletěl objekt, který by se nedal nazvat lépe než obří koule neuvěřitelné záře, a zasáhnul netvora. Ten zaúpěl a bez dalších známek života padl naznak k zemi.

Instinktivně se otočil za zdrojem oné koule a užasl, když spatřil skupinu pěti mužů v otrhaných šatech. "Co se to tady sakra děje?! To má bejt nějakej vtípek?!" Zakřičel na ně se zoufalstvím v očích a zrázu ztratil vědomí.