DEATH SENTENCE //POZASTAVENO//

👑1.👑

"Nasedni do tý kraksny a zmiz!" zařve na mě můj otec.
"Pane, ale já-" nemůžu.
"Vypadni z tohohle místa," jen co to dořekne, skloní se k zemi a vzápětí se ozve výstřel. Panika.
"Nemám řidičák," zalapám po dechu. Musím z tadyma pryč. A to rychle!
"Ale mě kurva do prdele nezajímá, že nemáš řidičák, jeď!" zařve.
"Tati," špitnu.
"Jeď podél silnice až na Oxford street, někdo tam na tebe bude čekat, ale teď jeď!" než se stihnu vzpamatovat, můj otec je pryč a tak se plazím k autu. Oxford street.
Nasednu do auta a jedu pryč. Nechápu, jak může tomuhle autu táta říkat kraksna vždyť je to snad nejhezčí auto, jaké kdy ukradl.

Cesta byla docela dlouhá, ale myslím, že už tam budu.
'Oxford street'
Tak jsme tady. Teď hledej někoho zvláštního, tak šedesát let plus. Sama pro sebe se zasměju a vyhlížím z okna.
"Moc malý, moc mladý, moc starý," zkoumám lidi kolem sebe.
"Hej!" zařve někdo z venku a mně asi nezbývá nic jiného, než dupnout na brzdu. A tak se stalo. Otevřu okýnko a zadívám se na kluka, který se řítí rychlostí větru k mému autu.
"Co chceš?" zvednu obočí.
"Nepříjemná," zamumlá si spíš pro sebe. "Posílá mě tvůj otec."
"Tebe? A to ti mám jako věřit?" snažím se nahmat čudlík, který zavře okýnko.
Začne něco hrabat v kapse a pak vytáhne jakousi kartičku. "Hm?" ušklíbne se. Takovou kartu jsem jednou viděla v peněžence mého otce.
"Co to je?"
"A to jsi jako dcera mafiána?" zasměje se.
"Sedej, nečekám," chci už jet.
"Obávám se, že e-e," zakroutí hlavou a otevře mé dveře. Nejspíš si ještě ani neuvědomil s kým má tu čest a nebo toho, že stojím na silnici a on zdržuje.
"Co si myslíš, že děláš?!"
"Jdu řídit, jak mi bylo řečeno, protože naše princezna nemá řidičák," s tím mě vytáhne z auta. Protočím očima.
"Je to moje auto! Kdo si myslíš, že jsi?!" nebude mě vyhazovat s auta!
"Jsem syn přítele tvého otce, stačí?!" sedne si za volant. Zapluju do zadní řady a sleduju, jak se řítí ulicemi Londýna.
"Kam mě to vezeš?" tudy jsem nikdy nejela.
"Domů," pozoruje mě v zrcátku. "Jen jinou cestou," mrkne a dál se věnuje jízdě.
"Hej?" myslím, že ty auta za námi se mu líbit nebudou.
"Co?" vyštěkne.
"Za tebou," panika, panika a zase panika.
"A do prdele, drž se," rozjede se ješte rychleji a to už to kolem sebe nepoznávám vůbec. "To auto je kradený, že jo?"
"Jo," kývnu.
"Změna plánu." Co?
"Co?!" nebudeš si měnit moje plány, jak se ti zlíbí, chlapečku.
"Nemůžeme jet k vám," auto se nakloní do leva, div se nepřevrátí. Vyjeknu.
"Takže?" buď v klidu Chino, buď v klidu.
"Jedeme k nám," v tu chvíli se auto otočí o sto dvacet stupňů a kličkuje mezi uličkami, aby se ztratilo z dohledu. Vypadá to, že se vede.

"Jsme tady," zastaví před velikánskou vilou a vyskočí z auta ven.
"Super," pronesu sarkasticky a vylezu na silnici. Je tu spoustu domů, ale tenhle z nich něčím vystupuje.
"Trochu života do toho umírání," drkne do mě.
"Neznám ani tvoje jméno," pozoruju barák.
"Oh, to mě mrzí," protočí očima. "John."
"China," kývnu.
"To je jako ta země, která kopíruje svět?" začne se chechtat. Bravo.
"Bravo. Zeměpis, jsi nezapomněl," zasměju se zase já. "A ne, není to podle tý země."
"To je jedno, kopírko světa. Pojď dál," dojde ke dveřím a následně je otevře. "Jsem doma!" zařve přes celý dům a vyzuje si boty.
"Neměl jsi být náhodou s malou rozma-" hlas se zadrhne.
"Je tady," protočí očima a já si zuju boty. Tak s malou rozmazlenou? To si ještě vypijete.
"Dobrý den," každý by poznal ten sarkasmus v mém hlase.
"Omlouvám se," sejde ze schodů chlap v černém a rukou mi ukáže, že mám pokračovat v cestě.
Dojdeme s Johnem do nejspíš obýváku a posadíme se na gauč.
"Neber si to tak, nemá rád dívky v mafii," zašeptá směrem ke mně. Pohodím rukou, jakože to je fuk.
"Dáte si něco k pití, mládeži?" vykoukne z vedlejší místnosti ten chlapík.
"Jenom vodu prosím, teda pokud to není na vás moc rozmazlené," protočím očima.
"Líbíš se mi," podotkne a zase zmizí.
"Vidíš," nakloní se ke mně John.
"Hm," zabručím.

-

Chcete pokračování?