DEATH SENTENCE //POZASTAVENO//

👑2.👑

"Takže, proč jste vůbec tady?" podá mně a Johnovi skleničku s vodou a pak se posadí do křesílka, vedle gauče, na kterém sedím s Johnem.
"Ukradený auto. Poldové. Mafiánský otčín," vysvětluje heslovitě John. Protočím nad tím očima
"Prostě, nás chytli poldové, John šlápl na plyn a nevedlo se mu ujet," zjednoduším celou tu věc. "A ano, to auto bylo kradený, ale koho to zajímá," dodám.
"Kdy máš jet domů?" upije si skleničky vody, ten chlápek, nejspíš Johnův otec. Ten mě musí mít opravdu rád.
"Taky bych ráda věděla. Vždyť ani nebylo domluveno, že mám jet k vám," rozvalím se po gauči, jak placka.
"A co kdyby nás nepovolal tvůj táta," nakloní se ke mně John. "A teď bychom tě tu muč-"
"Johne, nestraš nám tady návštěvu. Budeš v tom pokračovat a její táta z tebe nadělá sekanou," tu druhou větu spíš zašeptá.
John mi věnuje jen krátký falešný úsměv a pak se rozvalí vedle mě.
"A jak se má táta?" usměje se na mě Johnův táta.
"No, doufám, že dobře. Protože jestli ho ještě nezastřelili, tak žije," pronesu sarkasticky.
"Jsi jako on," podotkne. Vypadá to, že John úplně vypnul a je teď na jakési vlně jen jeho a jeho.
"Měl to být kompliment?" pozvednu jedno obočí a šťouchnu do Johna.
"C-c-co?" rozhlíží se kolem sebe John.
"Spi dál," trefím ho do ramene. On jen zakroutí hlavou a dál se věnuje rádoby 'spánku'.
"Tak jo děcka, musím ještě něco zařídit. A Chino, zavolám tvému otci," mrkne na mě Johnův otec a odejde pryč.
Sleduju Johna, jak spí na gauči, jestli se to dá nazvat spánkem.
"Už je pryč?" vyletí do sedu a srazí se s mou hlavou.
"Jau," předkloním se z gauče dolů.
"Sory," [poznámka: je to schávně napsané s jedním 'r'] plácne mě po zádech. Zvednu k němu hlavu.
"To byla hezká omluva," protočím očima.
"Taky si myslím," uculí se a znovu mě plácne.
Vyletí z gauče a rozeběhne se pryč. U dveří se zastaví. "Máš ji!" zařve a rozuteče se zase dál.
Zakroutím hlavou a postavím se na nohy. "Jak malý dítě," rozeběhnu se za ním.

Myslím, že chtěl utéct ven, ale tak nějak narazil do skleněných dveří. Svalí se na zem a leží tam. Rozesměju se a doběhnu k němu. "Žiješ?" dřepnu si k němu.
"Ne," dělá uraženého a pak se rozesměje se mnou. Chytí mě za zápěstí a shodí na zem. "Heh, neválej se mi tu po zemi."
Zakroutím hlavou a pokusím se postavit na nohy, ale John mě zase strhne k zemi.
"Hele," zapištím. John mě začne lehchtat. Začnu se tam svíjet a chechtat se jak dement. "D-dost," převaluju se ze strany na stranu. Pak konečně přestane. V tu chvíli ho začnu lehchtat já, nebo se o to spíš pokusím. Nasadí 'pokerface' a čumí na mě, jak na debila. "Neříkej, že nejsi lechtivej," zakřením se.
John na mě jen vyplázne jazyk a posadí se. Sednu si vedle něj.

"Chino. Máš jet domů, odvezu tě. Prý už tam o tebe bude postaráno," sejde ze schodů Johnův táta. Přikývnu a po rozloučení s Johnem si obuju boty a vyjdu ven.
"Něco se děje?" obrátím hlavu k Johnovému otci.
"Neměl bych to říkat, princezno, ale jsem si jist, že až přijdeš domů. Dozvíš se to. Neboj se. On to zvládne. My to zvládnem," usměje se na mě. Plácá jedno přes desátý a já tomu odmítám rozumnět.
"Co?"

-

Jak jste spokojeni s dalším dílem?
Mám napsat pokračování?