Něco mezi námi

Konec

Koukám na prázdný papír a v prstech si hraji s tužkou. Sem tam slyším auta a lidi na ulici. Sedím ve svém ponurém pokoji, poslouchám hudbu a čekám. Čekám, až mě osloví ona poslední múza, kterou slýchávám každý den. Jenže najednou, když ji chci dát veškerý prostor se projevit, zmizí. Je to snad znamení? Znamení, že je to špatné rozhodnutí? 

Uznávám, vzít si život není hrdinství. Je to vykoupení. A já jej chci podstoupit. Sama vím, že na tomto světě už nechci být. Zkrátka nemám potřebu a důvod žít. Jsem vlastně prázdné tělo, prázdná duše. 

„Konečně, kde jsi byla?" Múza se objevila a začíná mi předhazovat ty nejlepší slova, ze kterých se stávají věty. Už jen poslední vděk a mám hotový svůj dopis na rozloučenou. Ještě jednou si ho přečtu, abych věděla, že jej můžu použít, že zrovna tento dopis je rozloučení s mojí rodinou. 

Dobrá, jde se na to. Ze své prosezené židle se postavím. Mířím směrem k mé komodě a z ní vytahuji všelijaké léky na spaní. Neptejte se mě, jak jsem je sehnala, prostě je mám. Teď přijde ta nudnější část. Musím některé vyloupnout z plata. Mezitím si broukám jednu z mých nejoblíbenějších písní. 

Vyloupnu poslední prášek. Společně s touhle hromadou bílých pilulek se vydávám do koupelny. Sakra, zapomněla jsem na to nejdůležitější. Nemám žádný alkohol, kterým chci ty pilulky věčného spánku zapít. Sakra! Nejspíše si jej musím koupit. Ach, představa, že bych měla v sobotním večeru vyjít ven, abych si mohla koupit nějakou tu flašku je zničující. 

Rychle si navléknu rifle, omotám kolem sebe šálu a nasadím si bundu. Vlasy nechávám být v mém divokém drdolu. Nasazuji si boty a vyrážím. Procházím se potemnělou ulicí a kráčím směrem k nejbližšímu krámu, který mám kousek. Vstupuji do krámu a pozdravím prodavačku, která se zřejmě natolik nudí, že si vyšívá. Oplatí mi pozdrav a mile se na mě usměje. 

„Tak, co to bude mladá paní?"

„Chtěla bych nějakou flašku, něčeho silného, prosím." zamumlám. 

„Podívám se, co tu máme."

Vzápětí vytahuje z regálu za sebou nějakou vodku. S mým věkem si nedělá starosti, každý dobře ví, že v tomhle krámě vám prodají skoro vše. Dokonce tu pracoval její vnuk, který vám dokázal prodat skoro jakoukoliv drogu. 

Konečně jsem sama zamčená v koupelně. Rodiče nejsou doma, takže se nebojím, že by mě mohli zastavit. Otevírám vodku a párkrát si loknu pro štěstí. Poté beru hrstky prášků a postupně je zapíjím.  Cítím se neuvěřitelně malátně. Až nakonec ztrácím veškerý pojem o všem, co se kolem mě děje. Ztrácím vědomí a sesunu se na zem. 

Doufám, že první část vás alespoň trochu zaujala. :) Pokračování příště...